Pověst z výspy sv. Heleny.

Vymknul se z dráhy v chvíli příhodné,

a bodnul oře, pádě do lesů:

dozorství katů svých dél nesnesu –

bojovna césara to nehodné.

Zastesklo mi se dávnou svobodou

být o samotě; – dobrý koni můj,

měj zvůli svou – nešťastný jezdec tvůj

jí dávno nemá; těkej přírodou!

Celou Evropu jsme tak pospolu

bez uzdy, bez překážky protěkali:

však teď nás za živa tu zahrabali –

cítíš to, koni můj, že neseš mrtvolu?

Přec ale skákej – každé řinknutí

tvé podkovy působí vrahům strach;

ba dráhy naší vyvalený prach

až nejzáz do Evropy nese leknutí.

Však ticho – jsem tu k skále přikován –

ne choroba, nadsíla ta mne ztlačí,

a tělo duchu mému nepostačí,

jinák bych přeskočil sám oceán!–

Titánský jezdec v houšť se ubírá –

tu potok, bařinu, tam rokli přeskočí,

až stane ve výši, tam koněm zatočí,

a hledí k severu – – teď slzu utírá!

Zaslechne písknutí – dozorcův znamení –

tam v pláni již i jejich zbraň se leskne,

již konec maření a chvíle teskné –

rozhněván letí v dol, a za ním kamení.

Nedbá! Divými skoky samotu

vždy hledá, až jí najde v údolí,

kde potok šumí, ptáče šveholí –

jak ticho, líbezno a volno tu!

Přes potok lávka vede – tou se ubírá

dívčina mladá s věncem, s kytičkou,

potřásá smutně zlatou hlavičkou

a pláče – zástěrkou pak oči utírá.

Pán světa s koně skočí, jde jí vstříc:

„Co pláčeš? Je ti líto květů vybledlých?

Svěžejší nerostou v těch půdách zlých –

čekej až do jara!“ – I pohladil jí v líc.

„I vám se nelíbí? Já je tak ráda mám,

z rána tak vonné a tak čerstvé byly –

těm pánům v městě se však nelíbily,

a já přec doufala, že všecky rozprodám.

Včera jsem hledala až do noci,

krásnějších najít sem již nemohla –

ráda bych matce byla pomohla,

co leží od jara ztrápena nemocí.

Chtěla jsem v městě léky koupit za to –“

„Dej mi ta kvítka“ – prosil panovník.

„Vždyť se vám nelíbí!“ – „Jsem květů milovník!“

I zlíbal kytku a dal za ní zlato.

„Ten obraz, pane, je vám podoben –

dovolte, nechám si ho na památku;

snad potěší mou usouženou matku –

teď sbohem! – spěchám, chýlí již se den!“

Usmál se césar, koně přivolal:

„Co den ti za kytku podobný obraz dám,

ukaž jej matce. Je ti byt můj znám,

a víš, kdo peníz ti daroval?“

„Nesmíme s vámi vlastně mluvit ani,

však zejtra donesu vám kytku zas,

litujem vás – ba dobře známe vás:

jste Francouz, jehož střeží Angličani.“

Vyskočil na kůň, a tak bolně zkřik,

že každý lístek zachvěl se po háji –

to bylo v lednu – ach, a v blízkém máji

ležel již na marách Francouz a bojovník!

Neviděl více dobrou dívčinu;

že ale máť se šťastně uzdravila,

co den mu vděčná dcera postavila

pod okna až do smrti čerstvou květinu.

I našel mír ten rek a samotu.

Jen dívka někdy přijde v údolí,

kde u potůčka hrob – kde ptáče šveholí –

jak ticho, tajemno a volno tu!