Pověsti národní.

Pověsti národní, vy květy

chvil štěstí dávno ztracených,

vy charpy blankytné, vy zvonky

i zlaté klasy z našich líh,

vy v bouřích schřadlí motýlové,

vy zlaté mušky jarních dob,

jak rád vás mám, když ústy kmetů

svůj časný opouštíte hrob.

Pověsti národní, vy slzy

v čas jarní vzdychajících skal,

vy stesky zadumaných lesů,

sny měsíce, jenž v horách spal;

vy v taji vytrysknuvší zdroje,

jež na hruď svěží vine luh,

vy prýštíte, by kleslá křídla

si vámi svěžil lidský duch.

Pověsti národní, vy včely,

jichž roj k nám z věků přiletěl,

jež hrudi med jste nesly darem

a srdci něhy skvostný pel;

vy rosné kapky na pažitě

lad oteckých a rodných niv,

z vás perly jsou, když mysli jasem

vás pěvec nítí světu v div.

Pověsti národní, vy kněžky,

ač svatyň dávno propadlých,

vy květy věkovitých stromů,

jichž nezžeh’ mráz a nerval jih;

vy křišťály, v nichž pohled slunce

v zas oku roste v duhy zjev,

ó, buďte zdobou snivé mysli,

v níž z myšlének se hráni zpěv.

Pověsti národní, vy ptáci,

již dávných časů pějí sen,

vy číše tajemného šera,

cit jimiž chví se opojen;

vy hvězdy třepotného lesku,

jest nad zář slunce vaše moc,

ó, sviťte novým časům k vděku

v tu dějin našich snivou noc!