Ó, POVÍDEJ!

Ó, povídej mi, povídej cos krásného,

jak umíš povídat, když srdce roztaje,

bych zapomněla ostří meče strašného,

jenž popravil mě, Duše smutná je.

A dívej se mi do očí co nejhlouběj’,

jak bylo v setkání a bude v loučení,

bych síly nabyla. A slib můj tichý měj:

tma v nejhvězdnější noc se promění.

A sevři ruce mé, by v zmatku zděšeném

se zlého nedopustily, a hudbou snův

a polibkův a slov o štěstí ztraceném

a vráceném a věčném mluv, ó mluv!

Je tichá, vroucí noc, a duše smutna je,

tvé orchideje zprůsvitněly ve vázách,

snad Luna stříbrná své písně zahraje – –

a ty rozsvítíš Srdce v duše tmách...