Povídka o chrabrém křižáku.

Večerní šero nad krajinou bdělo.

Pod stromem košatým hle! křižák v pevném štítě

jak želva líná seděl, svraštil čelo

a hlasem drsným, chrapotavě, spitě

vyprávěl o německé zneuznané slávě

v husitském boji v domažlické vřavě:

„My děsili je. Jako sysli v křoví

zalezli plaše před našimi kroky –

my okřikli je několika slovy,

a poslušnější byli nad otroky.

My často nad bídou jich slitovali jsme se

a odpustili jim, že ukryti jsou v lese –

my dobráci jich ani nehledali.

Však jednou jejich zpěv jsme slechli z dáli...

U Domažlic to bylo. My jsme rozjařeni

se do nich pustili, že hnedle zkrváceli.

V tom biskup náš jich zkázou rozechvělý

nám přikázal, abychom dali odpuštění

těm ubožákům, vždyť prý Kristus vřele

sám za svoje se modlil nepřátele.

To bylo jejich štěstí. My jsme obrátili,

a poněvadž zuřilo strašné krupobití,

my do Řezna jsme rovnou pospíšili,

kdež o babách těch...“ V tom hle! za hlavu se chytí,

jak ďáblem potřeštěn vyskočí uděšeně

a v útěk se soudruhem dal se šílený.

Když domů, uřícen jsa, přiběh’ ku své ženě,

pln úzkosti a strachem rozchvěný

vyprávěl, nad hlavou že hrozné, ostnovité

se houpaly mu české palcáty.

Tou řečí celý kraj křižáků dojatý

tažení k stromu podnik’ skvělé, obrovité –

však posud se stromu nebyvše urvány,

hle! větrem klátí se – ostnaté kaštany.