POVÍDKA O KRÁLI ZLODĚJŮ. (I.)

Též já jsem kdysi býval šťasten,

však doba ta je vzdálená.

Dva roky jsou již tomu. V čas ten

se smála na mne Štěstěna.

Já myslil tehdy, všecky světy

a celá zem že patří mi.

Jen pro mne kvetly růží květy

s vůněmi opojivými.

Jen pro mne tehdy hvězdy plály

(dnes těžko se to vylíčí!),

jen pro mne písně zaznívaly

slavičí.

Ó, žil jsem tenkrát přeblaženě.

Přirozeně v lásce k ženě.

Jevištěm lásky mojí byla ona

zastrčená rakouská garnisona,

kam byl jsem přidělen ke sboru

dobrovolnickému, jak známo asi je,

ke druhému praporu

x-tého pluku infanterie.

Ostatní jednoročáci,

co se mnou sloužili císaři,

sešli se ze všech různých zemí:

Němci a Češi, Poláci,

Vlaši a čtyři Maďaři.

(En passent: Mezi těmi

byl jeden mládenec,

s nímž jsme se málem stříleli

pro jakous čestnou věc.

Však poněvadž jsem zbabělý,

nemohli jsme se bít.)

Pak jeden Srb a jeden Žid

a jeden realista.*)

A zkrátka, společnost ta čistá

vypadala v pravém smyslu slova

jak učiněná archa Noemova.

Vojna celkem ušla.

Měli jsme hejtmana Springinbuschla.

Tento představený

byl všeobecně oblíbený.

Vojáci všichni připraveni byli

jít k vůli němu do vody v tu chvíli.

A vskutku o něm vyprávěli, že

jen k vůli němu před měsíci pěti

se jeden vrh’ do řeky Adiže.

Nemohl prý to déle vydržeti.

Vojna je vůbec cosi krásného,

to musí přiznat každý bez poznámek,

třebas by čeť hraběte Tolstého

neb to, co píše Fráňa Šrámek.

Ó krásná dobo prudkých vzplání,

kde tvoje mocné kouzlo je,

kdy každičký z nás bez váhání

byl ochoten jít do boje!

Kdy odvahou se duše chvěly

závratným jaty slávy snem,

kdy v duchu jsme se býti zřeli

budoucím Napoleonem.

Zde začíná má historie.

Tam jsem to krásné děvče měl.

Jmenovala se Stefanie.

Já anděla v ní přímo zřel.

A nemýlím-li se, tedy vskutku

jsem viděl jí jednou zpod živůtku

dvě andělská křídla se bělati.

Vzdor chytrosti ženské přeci

jich nedovedla schovati.

Ale to nepatří k věci,

kterou chci vypravovati.

Stále jsem myslil jenom na ni,

stále jen na ni myslil jsem.

Za noci loupila mi spaní,

ve dne jak ve snách chodil jsem.

Ve dne jsem býval šťasten

a říkal jí roztoužen:

„Du bist wie eine Blume

so rein und hold und schön.“

V noci jsem býval smuten,

vzdychala dušička má:

„Deficiente Stepha –

deficit omne – nia.“

Já dlouho nosil v srdce skrýši

tajemství svoje ukryto,

až konečně, jak tuto píši,

jsem děl k ní slovy těmito:

„Má krásná slečno, vyslyšte mě,

angelo mio, ma très chére!

Já přicházím k Vám z české země.

Ta leží odtud na sever.

Tam citronu květ nerozkvítá,

temného loubí ve stínu

tam zlatá oranž nežhne skrytá,

a neční haluz vavřínu.

Tam obloha se klene smutná

nad zemí věčně zamlklou;

víno, jež zde tak sladce chutná,

má v Čechách příchuť zatrpklou.

Vždy pod mrakem v tom divném kraji,

co jinde září slunce jas.

Když tady pomeranče zrají,

je v Čechách zima, sníh a mráz.

A když tam všecko mrazem dýše,

je jinde pěkná pohoda.

Když jinde drama Ibsen píše,

u nás je píše Svoboda.

Ký tedy div, že při tom klima

nepříliš teplém během let

proměnila ta tuhá zima

mé srdce v tvrdý, chladný led.

Však kůra ta se prolomila

pod teplým sluncem Italie.

A zázrak ten jste způsobila

jenom vy, slečno Stefanie.

Učiňte zázrak ještě větší,

můj černovlasý anděli!

Mám rád vás (dím to prostou řečí),

též milujte mne, chcete-li.

Doufám, se svými studiemi

že za dva roky hotov jsem.

Vás, nejkrásnější mezi všemi,

si odvezu pak v českou zem,

kde citronu květ nerozkvítá,

temného loubí ve stínu

kde zlatá oranž nežhne skrytá

a neční haluz vavřínu.

Budeme šťastni v dálné Praze,

ta leží odtud na sever.

Jede se tam po jižní dráze,

Tyrolskem vzhůru přes Brenner.“

Já nevím, co jsem všecko mluvil dále,

a můj anděl, děcko neskonalé,

jak evangelium mi věřila.

(Takové řeči přirozeně

se musí líbit každé ženě.)

Pak rodičům se svěřila.

Rodiče na návrh můj věru

nemohli přec odvětit „Ne“,

neb také štěstí pro jich dceru

se sotva kdy už naskytne.

Já tehdy prvně v žití svém

radostně chápat začal jsem

života smysl, krásu světa.

Svatba měla být za tři léta.