POVÍDKA O KRÁLI ZLODĚJŮ. (II.)

To pravda je: Co na člověka

strastiplného v žití čeká,

tomu se nikdo neuhne.

Neb člověk myslí – Pán Bůh ne.

Zatím, co já jsem žil tak klidně

a v blahu velikém,

jednoho jitra přijel z Vídně

expresním rychlíkem

jakýsi cestující s kufry čtyrmi.

Zástupce to vídeňské firmy,

jenž právě tudy cestoval.

Sigismund Müller se jmenoval.

Pružnými kroky jako k tanci

perronem kráčel mladík tento,

zjev dýchající elegancí.

Ubytoval se v hotel Trento.

Dělal zde dobré obchody,

až jednou, z čisté náhody,

zřel Stefanii v divadle

v parterru sedět v sedadle.

Dávali právě „Rigoletto“.

Jak známo je, v opeře této

arie známá zpívá se:

„Donna è mobile...“

Co v této písni pravdy je,

jsem zvěděl krátkém po čase.

Okamžitě k ní láskou jat

a zmítán sladkým nepokojem,

hleděl s ní známost navázat.

Učinila naň dobrý dojem.

Nenosil dlouho v srdce skrýši

tajemství svoje ukryto,

však záhy k ní, jak tuto píši,

promluvil slovy těmito:

„Slečno, jak mne zde vidíte,

zajisté nevíte,

kdo vlastně stojí před vámi.

Jsemť vám posud neznámý.

Své jméno chci vám ihned říci:

Sigismund Müller, cestující,

zástupce firmy Karfunkelstein a syn,

továrna na voňavky a stearin.

Já křesťan jsem a Rumun rodem

a přijíždím sem za obchodem.

Já cestoval světem velice.

Byl jsem taky v Africe.

Tři roky tomu právě nyní.

Tam koupil jsem si otrokyni,

černošku malou, třinácti roků.

Ta spávala vždy na rohoži

v bázni boží při mém loži.“

Na to řek’ s pohnutím v oku:

„Slečno, též milenku jsem měl,

anděla přímo jsem v ní zřel.

Mé štěstí bylo krátké, bohužel.

Můj anděl rozpjal bílá křídla

a odlét’ v nadpozemská sídla.

Umřela loni.

A mně zbyla pouhá

touha

po ní.

Slečno, vy jako ona vypadáte.

A když vás tak déle pozoruji

(vy se jí docela podobáte),

tu pozoruji, že se zamiluji

do vás. Neboť mám-li milovat zas,

nemohu milovat než vás,

slečno. Váš vlas je plný krás.

Já nepohléd’ na ženu od loňska.

Však na vás když hledím, vy se mi zdáte

býti dcerou Žaponska.

Vskutku jak Žaponka vypadáte.

V Žaponsku byl jsem několikráte

v obchodních záležitostech.

Prosím vás, při mých známostech

člověk projde hned

celý svět

poměrně v krátkém čase.

Je mi teprv pětatřicet let.

Však nyní zdá se,

že jsem toho vagabundství syt.

Chci konečně v klidu žít,

chci se oženit.

Veliký obchod v Miláně

si založím, anebo ve Vídni.

Po vašem boku, slečno, oddaně

chci strávit řadu šťastných dní.“

Já nevím, co dále mluvil všecko,

a můj anděl, lehkověrné děcko,

mu věřila jak evangelium.

(Takovou řečí okouzlena

být musí, myslím, každá žena.)

Pak svěřila se rodičům.

Ti neměli nic proti tomu,

do svého pozvali ho domu.

Müller se všeobecně líbil,

manželství Stefanii slíbil

a všecky možné krásy světa.

Svatba měla být za půl léta.

Pak odjel rychlíkem expresním

a srdce Stefanie s ním.

Já z toho nic se nenadál

a ve svém pošetilém klamu

dál Stefanii miloval

jak ztělesněnou krásu samu.

To mohu říci: Nechoval jsem

k ní podezření ani stín.

Když on k nim chodil, myslíval jsem,

že nabízí jim stearin.

Však po tom čase za pár neděl

v kavárně odpůldne jsem seděl

a v novinách jsem četl v „Směsi“,

že polapen byl v Pešti kdesi

kýs cestující obchodní,

z něhož se později vyklubal

podvodník mezinárodní.

Sigismund Müller se jmenoval.

Je prý to vlastně lupič starý,

znám též co hrabě Lahovary,

též Jiří Manolesku, markýz Anguiliére

bývaly jeho noms de guerre.

Potrestán byl již vícekrát,

poněvadž virtuosně krad’

po hotelech a restauracích

a v klenotnických obchodech,

v privátních bytech i rychlovlacích,

taky v bankovních závodech,

nemluvě o četných podvodech a dluzích.

Vůbec prý v kriminálních kruzích

pod jménem „krále zlodějů“ je znám.

Dovedl získat si lásku dam

a proto vymyslil sobě

plán zvláštní v poslední době.

Žen smysl veliký pro krásu znaje

a lehkověrnost bez mezí,

jim sňatek slíbil, lásku předstíraje,

pak ujel pouze s jejich penězi.

A v řadě jeho obětí,

jak zjistila je policie,

bylo mi možno viděti

též jméno slečny Stefanie.

Mně v okamžiku tom se zdálo,

že celý svět se na mne shroutí.

Nevím, co by se bylo stalo,

kdybych se neznal ovládnouti.

Však k Stefanii když jsem přišel

a veselou ji zřel jak vždycky

a s jejích krásných rtů jsem slyšel

ten její smích, tak melodický,

tu náhle ztichl jsem jak děcko,

a bez hněvu a výčitek

jsem klidně vyprávěl jí všecko

a na konec jsem vážně řek’:

„Měla jsi si ho přece vzít,

mohla jsi královnou už být.“

Ona to s pláčem pověděla matce.

Já zatím poroučel se krátce.

Proti osudu mocné zlobě

se člověk těžko bránit může.

Resignovaně řek’ jsem sobě:

Zde nemohly by kvésti růže!

Velká se se mnou stala změna.

Jak nepatřil bych do světa,

chodil jsem jako učiněná

postava prince Hamleta.

Mimo mne žití tepna vřela,

ale já pranic neslyšel.

Konečně abych nezpust’ zcela,

jsem přece mezi lidi šel.

Ve staré krčmě „stella d’oro“

v odlehlé, pusté ulici

scházívali se denně skoro

přátelé dobrovolníci.

Při sklenkách vína červeného

tam dlela chasa bohaprázdná,

z oltáře, z krbu rodinného

i z trůnu dělala si blázna.

Tam tedy jednou jsem si zašel

za podvečera májového,

bych ztracený klid zase našel

při sklenkách vína červeného.

Však nebyl jsem dřív veselý,

až svěřil jsem se příteli,

jehož jsem nejvíce ctil,

ježto už kaprálem byl.

Ten řekl: „Z toho by byla hezká

fraška a nebo humoreska.

Ty bys v ní byl ten živel komický,“

podotkl ještě cynicky.

To bylo příliš. Po tom po všem

já teprv nebyl vesel ovšem.

Štěstí ještě, že v léta sklonu

jsem opustil svou garnisonu.

V císařské šli jsme manevry

a to byl konec celé hry.

Ten čas už dávno je ten tam,

v civilu všedním dávno žiji,

však často sobě vzpomínám

na Müllera a Stefanii.

Zvlášť v noci, nemohu-li spáti,

se v duši vzpomínka ta vrátí.

Dumavá půlnoc nad městem když leží,

přetěžké chvíle jako hlemýžď plynou.

Ze vzdálených i blízkých věží

hodina bije za hodinou.

Zarudlé oči spánek míjí.

Zřím v duchu Stefanii

a vedle ní jako příšera

týčí se do šera

postava Sigismunda Müllera.

Král a královna zlodějů!

Od těch dob už se nesměju.