Povídka stroje.

Poprvé byl při něm sám,

hoch byl mladý, v tváři bled;

dobře byl mu hukot znám,

píseň, kterou stroj si ved’.

Byla noc. On znaven kles’,

slyšel hučet stroj a hřmít,

pořád se mu zdálo dnes,

že mu chce cos povědít.

Jak by stroj ten duši měl,

jak by mluvit uměl snad,

ať již nechtěl nebo chtěl,

musel jemu naslouchat.

A v tom ruchu jeho kol,

a jak stál tu v noční čas,

poslouchaje ve snách zpol,

slyšel náhle stroje hlas:

„Kde ty stojíš, jedenkrát

zrovna stál tvůj otec tak,

tenkrát švarný, silný, mlád –

nechat mohli na něm zrak.

A tvá matka v rozkvětu

byla samý zpěv a smích:

setkali se prvně tu

nedaleko u kol mých.

V mnohou noc a v mnohý den

vídal jsem tu matku tvou,

vyslechl jsem celý sen

milujících srdcí dvou.

Líbali se v ret a líc,

v čistý úběl svojich čel,

a já hučel víc a víc,

by jich nikdo neslyšel.

V jednu noc však neblahou,

zrovna, kde ty, hochu, sníš,

slyšel jsem, jak s přísahou

zvedá dlaň tvůj otec výš.

Jak to bylo, nevím, dál,

jenom vím, že bezmála

po půl roce otec lál,

a tvá matka plakala.

A zas vím, to před lety

slyšel jsem tak vyprávět,

jak se někdo prokletý

čekal v bázni na ten svět.

Otec tvůj pak chodil spit,

ale vše se vyzkoumá,

říkali, že nemá klid

a pak zas – že jinou má.

Byla noc, tak jako dnes,

on stál u mne jako ty...

Náhle výkřik! Někdo kles’

zkrvácený v mrákoty.

Šum a poplach! Jako roj

celý dav se ke mně hnal.

Vzkřikli: Ruku vzal mu stroj!

Já houk’: Tu, jíž přísahal!...“

Hoch se vytrh’. Hrůzou něm,

křičet nemoh’, jen se chvěl.

Jako jindy s hukotem

pravidelně dál stroj šel...