Povídka svlačce.

Ten polní svlačec zkvetlý u stezky,

jež do polí se stáčí,

kdy na vše zářil úsměv nebeský,

mi pravil jako v pláči:

Květ nebo člověk, musíš oporu

tu míti v celém žití,

po níž bys tihl k nebi nahoru

a květy mohl víti.

Bys výš a výš se zvedal potichu,

chyt v den svůj zář i do sna,

by utkvěla i na tvém kalichu

ta štěstí krůpěj rosná.

Ó básníku, já neměl klas ni strom,

jak pláti čist a v nachu?

Viz ušlápnutý list můj v kalu tom

a květy plné prachu!