POVÍDKA Z LÁZNÍ.

Byla z těch, jimž do kolébky

život lásky dal tak málo,

blaho, štěstí pousmálo

se jen zřídka, zřídka na ni...

Podepřela hlavu dlaní

v zádumčivých vzpomínkách.

Vzpomínala. A ten život

zvolna tak se plížil před ní

jednotvárný, chudý, všední.

Přec v tom snění usmála se.

Po létech tam zřela zase

vlídnou, známou, drahou tvář.

Viděla tam hrdé čelo,

oko jasné, úsměv v líci

jako tehdá při měsíci,

večerem když k ní se shýbal

a jí prvně ústa líbal,

líbal, líbal bez konce.

Pak kdys v pláči rozešli se.

On šel hledat slávu dálí.

Naposledy spolu stáli –

A pak zašel. Léta celá

čekala tak osamělá –

čekávala nadarmo.

Léta šla – on nepřicházel – –

Slyšela jen, vždy jak vzrůstá

jeho sláva – všecka ústa

mluvila jen o něm – ale

její srdce neskonale

po miláčku toužilo.

Dlouhá léta, plná touhy,

připlynula, zašla záhy...

Okem plným rosné vláhy

zas jej zřela –: mladá žena

v jeho rámě zavěšena

šla s ním nyní – jeho choť.

Je to román jako jiný,

na tisíce je jich všude,

všude oči pláčem rudé –

a co víc? – Zas odjel, na ni

nepohlédnul více ani...

Byl teď slavným, velikým.

A v ten večer zmlkla náhle,

v oku se jí mihlo cosi

jako krůpěj vlahé rosy...

Níž jen hlavu naklonila

a ta malá ruka bílá

maně sáhla po srdci.

Nebilo jí v této chvíli.

Myšlénky jí v divém víru

těkaly – až ke klavíru

usedla s tou bledou lící

a tak hrála při měsíci

dlouho, dlouho do noci.

A ten měsíc bledým stříbrem

ozařoval hlavu její

a v tom krásném obličeji

četl vše... V tom vzkřikla náhle,

jak by srdce mukou zpráhlé

puklo divou bolestí...

Ulehla. – A jaro kolem

opojivou plálo vůní –

ale žel, tu lkali u ní

všichni pro ten život mladý...

Květů dech vál ze zahrady,

zde smrt vála křídlem svým.

Je v tom, pro co mluva lidí

nemá slova... Jeseň byla

zem už chladně políbila,

když zas vstala prvně z lůže,

ulomená, suchá růže,

kterou záhy spálil mráz.

Tušila, že darmo, darmo...

Tušila, že víc se blíží

chvíle, kdy ty ruce skříží

na prsou, kdy srdce vroucí

přestane už navždy tlouci – –

a snad bude lépe tak.

A tak v jižních lázních kdesi

bledá, chorá sedávala,

její bílá ruka malá

ke rtům svadlou růži tiskla.

S oka časem slza tryskla,

se rtů časem těžký vzdech.

Kolikrát – ah, kolikráte

bude ještě sedět tady

a zřít vůkol na den mladý,

než-li na tu rakev chudou

někdo hodí první hrudou

a – – hle, jak se zachvěla.

Sestárlý a zamyšlený

kolem kráčel on – Ó divy!

Vzhlédnul na ni zádumčivý,

poznal ji, oh poznal... Rázem

vzkřik' a zachvěl se jak mrazem –

„Marie! – má Marie!“ –

Dívala se naň a k němu

pak ty suché ruce vztáhla...

a zas jako bolest náhlá

kmitlo jí to bílou skrání,

když se ptala v zpomínání:

„Kde tvá žena?“ – „Umřela.“

Nevýslovný, tichý úsměv

ozářil jí bílé čelo – –

A jak níž se uklánělo

zlaté slunce, v divném chvění

gloriolou usmíření

ozářilo její skráň.

„Ale viď, už neodejdeš,

viď, už vždycky budeš u mne?“ –

A v to její oko dumné

maně vzplála slza těžká –

Dnes to slunce déle mešká

na jich čele zářícím.

Byla jeseň vlídná, tichá,

tady v lázních, na pobřeží

moře vál vzduch čistý, svěží,

nebem první hvězdy vzplály

a večerem v tmavé dáli

zvolna hučel ocean.

A to moře kolébalo

dál a dál své šumné vlny,

nekonečný, kouzlaplný

večer níž se snášel k zemi

a byl tichý, sladký, němý,

velebný a hluboký...

Nuž a ona? – Teď, kdy našla,

co hledala žití celé,

jen s tou září v bledém čele

a s tou láskou v čistém oku

a s tím štěstím v přehluboku

naklonila hlavu svou...

Přece byla šťastnou tedy.

Ale žel, co tušívala,

stalo se... to byla malá

chvíle štěstí! – srdce vroucí

přestávalo zvolna tlouci

jako ptáče zraněné.

A tak první večer štěstí

prch' jí záhy... Do rakve jí

uschlou, zašlou růži její

v zoufalství tak němě podal.

– – Nevím, co bych ještě dodal;

neumím dál povídat.