Povídka z města.

Vídával ji denně cestou do přednášek

a vždy blahořečil šťastné chvílence,

kdy se mihla kolem jako vzduchu prášek,

ve kloboučku bílém, v prosté pláštěnce

a kdy na těch lících

jako krve prostých

rozžeh dívčí ostych

v barvách zvyšujících

její bledou krásu – oheň ruměnce.

Tak ji vídal léta... vítr od severu

nebo v letě žhavý jako sirocco

byl mu jara vánkem, jen když moh jí v šeru

pod kloboučkem patřit v tvář a na oko;

ó když zraky obou

tak se jednou střetly,

v jejím paprsk světlý

vzplál a touže dobou

do nitra již okem pad mu hluboko.

A ten paprsk světlý konal pravé divy

v hloubi jeho nitra jak nic posavád;

uved jej jak kouzlem v jakés rajské nivy,

na nichž myšlénkami prodléval tak rád –

ó ti snové krásní,

v nichž se život v touze

jeví mládí pouze

velkolepou básní

jak sám světa Tvůrce božský majestát!

Ale dosud na ni slůvka nepromluvil...

jednou však jda k městu stinnou alejí –

v dáli právě hřmělo – zahlédl ji u vil...

hřmělo blíž a blíže, stále silněji...

zdali nemoh’ zabít

hrom tu milou bytost? –

jaká příležitost,

by jí deštník nabíd

zatím proti spoustě deštných krůpějí.

„Odpusťte, má drahá,“ pravil zajíkavě,

„že se osměluji v díle ochranném

nabídnout vám průvod v této živlů vřavě,

aspoň než se k městu spolů dostanem.

Prší, jen se leje...

hřmí – zas úder nový! –

však ten deštníkový

štít nás oba skreje,

že nám pod ním bude jako pod stanem.“

Pohleděla na něj mu tak mile, známě,

sklopila své oči, na rtu chvěl se dík,

váhala, však posléz přijala i rámě,

když jí vítr v tváře peřej deště střík,

a pak tulila se

k němu – podle deště –

úž a úže ještě...

tak teď může zase

vichr vodu stříkat – ale na deštník.

Však on také nad ní střechu reguloval

podle deště, větru, podle kaluží,

jen když v bezpečí byl její tváří ovál

nyní červenější, divno, nad růži,

a co v tolikeru

vděku zračilo se

v jejích očí rose,

stálo za to věru,

aby pro ni promok třeba na kůži.

Nyní teprvé si jasně uvědomil,

že je skutečností, co měl za snění,

vždyť to v sobě cítil – ne, v tom nebyl omyl –

že má celé srdce v jednom plameni;

ó když zablýsklo se,

s bázní k němu koukla,

a když rána houkla,

její tělíčko se

tisklo k jeho tělu jak list ku kmeni.

Tak se dále brali stromořadí středem,

i když dešť se změnil v liják nejprudčí,

lépe jíti v dešti – v stínu stromů šedém

mnohdy právě zkáza bleskem zahlučí;

ach, on nejraději

v hromobití huku

byl by na svou ruku

vzal to tílko její

a je nes až domů ve svém náručí.

Prošli celou alej, přešli na příč cestu,

a tak dostali se přímo do sadů,

ze kterých už měli nedaleko k městu,

kdyby nezůstali nikde pozadu,

vždyť již z blízké dáli

známé melodie

proudu Vltavy je

vítati se zdály

a tam z mlhy kynul Vít jim od hradu.

Lilo se jak z konve, písek oblázkový

ve stružky se zrýval stékajících vod,

a co opatrně dál šli podél křoví,

to se rozevřelo náhle v živý plot

a tam z jeho hloubí

temného je zvala

k sobě lávka malá

v husté listů loubí,

ušetřené zcela bouře nepohod.

„Zde si odpočinem,“ děla všecka skřehlá,

„aspoň než ten liják dál se přežene,“

a již do loubíčka jako laňka vběhla

a hned pospíšila k lávce omšené.

„Kéž by mohla mamá,“

odválo jí s retů,

„zřít, jak krásně je tu!

Všude zeleň samá,

ba i na té lávce, ač je z kamene!“

Slova ta jím hnula, jak by u něj nebyl

dokázal to žádný z krasších výroků,

šel a na té lávce též se uvelebil,

aby měl ji blízko, blízko po boku,

a tak seděli tu

těsně vedle sebe,

zříce kousek nebe

z listnatého skrytu,

cítíce však celé v srdci hluboku.

„Je tu vskutku krásně... slyšte však, jak mlátí

proudy v naši střechu,“ děl jí průvodce;

„toť jak průtrž mračen... v té nám nelze dáti

přes pláň dolů k mostu v náruč nehod se.

Beztoho strach o vás

pomyslit mi brání,

jaké uvítání

uchystáno pro vás,

drahé ubožátko, doma od otce!“

Dívka odvětila smíchu rolničkami:

„Jaké uvítání – ach to nejsladčí!

Žijem já a mamá už dva roky samy,

ale její láskou jsem tím bohatší,

a až vše jí povím,

jak jsem byla s vámi –

jste i jí už známý –

v dešti skryta křovím,

litovat nás oba ani nestačí.

Je tak tuze hodná, všechno pro mě činí

ve své velké lásce téměř dětinné,

dí jen, bych v ní zřela vždy svou přítelkyni,

že pak v životě mne štěstí nemine,

a já... jsem to děcko,

viďte, milý pane,

co se přes den stane,

též jí říkám všecko

jak své nejmilejší družce jediné.

Proto ví má mamá, kdy a kolikráte

jsme se potkali již... v které ulici...

jaké postavy jste... kterak vypadáte...

jak ten vous vám sluší plné na líci...

ba – toť hračka pouhá –

ona zná i dáta,

kdy vám nějaká ta

kniha z kapsy čouhá,

když tak jdete mimo všecek zářící.

Mezi mnou a mamá není nikdy váda,

mluvíme-li o vás, je nám veselo,

ba já vím to jistě, že i vás má ráda –“

v tom si náhle rukou jela přes čelo,

a jak mráz když sahá

na ni, zachvěla se

a teď zas a zase...

„Ach, co je vám, drahá?“

„Nic, to snad že právě silně zahřmělo.“

Ano třeskla rána... zastavila příval,

pršelo už méně, drobně, zdrobňoučka,

byla klidna zase a zas dále díval

pár se černých očí naň zpod kloboučka,

a on o významu

každinkého slova

myslil zas a znova,

které pravila mu

dívčinka ta zvláštní jako hezoučká.

„Vskutku, nic mi není,“ hovořila dále,

„naopak mám radost, že jak matinka

o vás mluvit by mě poslouchala stále,

i vás těší o ní řeč má prostinká,

věřte, kdyby tady

mohla být i ona,

já vás obou spona,

to by dohromady

byla nejšťastnější v světě rodinka.

My sic spolu žijem zcela spokojeně,

někdy přec však u nás cítit samotu;

zabloudí-li oko na tatíčka k stěně,

mamá ihned teskní: „Ach, jak smutno tu!“

A já nedovedu

rozjasnit pak více

její truchlé líce,

vy však v našem středu

byste navrátil ji k blaha životu.

Čtu to z vašich očí, vy že neumíte

v pravdě ublížiti ani červíčku,

i že hodným lidem láskou neskrbíte,

zvláště svojí mamá, svému tatíčku...

ó vy také byste

nechal mamá moji

kochati se v zdroji

té své lásky čisté

a mě také... viďte? – byť jen trošíčku!“

Nevěděl, co říci na ten citů příval,

v němž se něha s prosbou tklivě zračila,

děl jen, když se na ni dosti vynadíval:

„Jak se jmenujete, dívko spanilá?“

V tom jí zbledly líce

a to útlé tělo

chvělo se a chvělo

jako dřív, a více

pozbývala lesku oční pupila.

Soudruha se její zmocnil postrach velký...

sáhl na čelo jí... bylo studené,

však to velké oko mladé trpitelky

nabývalo rychle svého plamene.

„Je již lépe nyní?

Nuže, půjdem domů!“

ale nebylo mu

už tak volno při ní.

„Jít už domů?“ děla. „Prosím, ještě ne!

Hleďte, jak je krásně!... Vůkol na zeleno

lehá zlatá záře, slunce zapadá,

a ten vzduch tak čistý... chtěl jste znát mé jméno?...

po mojí mě mamá zovou Milada...

a můj ret vám touží

tolik říci ještě,

co mi jako kleště

srdce v nitru ouží

a co připadá mi jako záhada.

Prosím, jak to přijde, že mě tolik hněte

myslit na náš rozchod, zde neb kdekoli,

nejradš mám přec mamá na celičkém světě

a mě věru pranic při tom nebolí,

když – v jak slunce záři

na okenní římse

ještě pobavím se

s ptactva proletáři –

zlíbá mě a já pak jechám do školy.

A co v tom as vězí, že vás pouze hledám,

jdu-li po ulici, lidí ve mnohu,

v duchu s vámi kráčím, doma k stolu sedám,

s vámi jím neb píšu školní úlohu

a i v postýlku-li

spánku v náruč klesnu,

zřím váš zjev i ve snu,

jak se ke mně tulí,

a když se pak zbudím, spát již nemohu?

Nadarmo ptám sebe, co to všechno značí,

ptám se také mamá, a co říká mi?...

abych často na vás nemyslela radši,

jsem prý tuze mladá, a vy neznámý,

a já, jak se sluší,

dím si: Poslechnu ji,

avšak zapuzuji

marně obraz v duši,

a tak zřím se stále, stále před vámi.

Snad že cítím jinak: aspoň připadá mně,

že tam, kde vy nejste, slunce nesvítí,

a když jsme šli v dešti, cítíc vaše rámě

mnila jsem, že jdeme dešti ve kvítí,

ó to mé je štěstí:

v mysli zřít vás dumné...

a že jste tu u mne,

mně tak blaze jesti,

že bych mohla tady ihned umříti.“

„Ó jak má mě ráda!“... blažen děl si v duchu

a již chtěl ji sevřít ve své objetí,

však ta drahá dívka zdála za rozruchu

snad těch mocných citů chvět se po třetí,

pak jen – jak to divné! –

skryla tvář svou dlaní,

ach, a pláč a štkaní,

tiché, srdceryvné,

bylo dlouho ještě v loubí slyšeti.

Zatím stíny delší vrhala i tráva...

„Déle tady pobýt je i přání mé,

ale i to slunce nám již s Bohem dává,

a tak na cestu již dát se musíme;

voníť země celá

po krůpějích deště,

a co jste mi ještě

nedopověděla,

to si cestou domů všechno povíme.“

Usušila sobě oči pláčem rudé,

v myšlénkách se kojíc blahou nadějí,

že jí od nynějška aspoň možno bude

vídat jej a s ním se stýkat častěji,

a tak s myslí květnou

jevící se v oku

po jeho zas boku

brala dál se Letnou

a zas bylo volně, ach tak volně jí!

Vše, co znělo kolem na té cestě domů

na slunci se skvící jako topasem,

ptáků libé zpěvy, tajný šelest stromů,

Vltavina píseň, jež se táhla sem,

to vše zdálo se jí

vyvýšeno na té

slunce záři zlaté

býti nitra její

plničkého blaha živým ohlasem.

A již spolu došli ku letenské stráni...

již se brali dolů... v pravo stromoví,

v levo u jich nohou moře střech a bání,

stříbropěnná řeka, mosty, ostrovy –

jakáť malba skvělá!...

ach tak vskutku zlatou

Prahu stověžatou

nikdy neviděla

jako v tento krásný večer červnový.

Však když přicházeli k mostu blíž a blíže,

opět přetékala blahem ústa jí –

jaká velká spadne její mamá tíže,

až jí vletí v náruč a nic nestají –

ach, on zřel již v duchu,

jak se její vlásky

v jemné nitky lásky

a ty na poruchu

klidu jeho mysli v pouta spřádají!

A dál švitořila, když se brali mostem,

a zas jako dříve, snivě, blouznivě,

kterak bude denně jejich milým hostem

při šálečku kávy, večer při pivě –

on již zřel, jak k její

rtu se jeho shýbá

a jej líbá, líbá,

stále vášnivěji,

až by zcela uváz v lásky předivě.

Myslí, kam by vedlo, kdyby jsouc již v květě

láska se mu stala srdce potřebou,

dřív než ušel cestu k života by metě,

kde se teprv stává žití velebou?...

zloupil by se o klid,

uvrh na se jarmo,

jež by střásal darmo,

a pak musil proklít

svoje poblouzení... zoufat nad sebou!

A to stát se nesmí – jak by sklamal matku...

a jak zavázán je díkem navždy jí,

za to, že mu dává ze skrovného statku

mnohdy víc, než může ve zdar studií!

ach, on s ní se proto

rozloučiti musí,

byť i srdce v kusy

jemu trhalo to

a ji nalomilo jako lilii!

Zastavili u vrat – teď... ó jak ji sklamá!...

„S Bohem, musím odjet... je mě potřebí...

kdos mě čeká doma...“ – „Snad ne vaše mamá?“

„Ne, má žena.“ – „Žena!“ A jak v srdce by

teď jí dýka vjela,

začla žalně sténat:

„Vy jste ženat... ženat!...

já to nevěděla!...

já nic nevěděla... Bože na nebi!“

Přikvapili z domu, odvedli to dítě

do teplounkých peřin... bylať střídavě

brzy od horečky napadána lítě,

brzy od zimnice k mdlobné únavě,

ach, a dlouho měla

drát se z jejích tenat

a jen: „Ženat! ženat!

a já to nevěděla!“

štkala při polevách až k své zotavě.