Povídka z vesnice.

Klusek, kopa veselá,

sedlák na vejminku,

ztich a zmlkl docela:

nechodí už na půl míle

jiným dělat kratochvíle

k Zelenému vínku.

Chodíval tam každý den

jako lupen svislý,

i když čas byl nevlíden;

však když used, řeč a pivo

zahnaly hned zádumčivo

z jeho těžké mysli.

Když mu mráček s čela prch,

humor vyhupoval

v něm se zvolna na povrch,

až posléze jeho šprýmy

každý mezi přítomnými

ve slz moři ploval.

Někdy popad šenkýřku

a s ní hnal se prudce

celé krčmy přes šířku,

chtěla z kola, tak i onak,

ale on jak švarný jonák

nepustil s ní ruce.

Jedenkráte s kruhači

vsadil se, že dudy

k tanci hrát mu nestačí,

a on hopkal tělem kroutě,

když už dávno ležel v koutě

dudák se vším všudy.

Bylať vůbec muzika

jako málokomu

pochoutka mu veliká:

naslouchal jí v živlů vzpouře,

v písni ptačí, v huku bouře,

v šelestění stromů.

Ale nejvíc ze všeho

jaly výměnkáře

písně lidu našeho:

s veselou se rozveselil,

se smutnou se smutek vtělil

v oči mu a tváře.

Někdy také zapěl si:

„Zahučely hory –“

a to teprv viděl jsi:

do té písně vkládal všecko,

jásal v ní jak šťastné děcko,

lkal jak stařec chorý.

Ale sotva dozpíval –

upomínky vari! –

jenom hlavou zakýval

a hned zase dělal šprýmy

a byl mezi hlučícími

mžikem zas ten starý.

Měl-li hojně publika,

Klusek šedesátník

mluvil jako kronika,

a když kázal v smělých rysech

o tom, co čet v časopisech,

ved si jako státník.

Skýtalať ta krčma mu

večer od večera

pestrá čísla programu,

někdy hovor politický,

jindy tanec, ale vždycky

vyražení sterá.

Bývaloť mu veselo!...

ale časem přeci

něco v něm se zachvělo,

jakby dávno zdřimlý pocit

v prsou jeho náhle procit

jako ptáček v kleci.

To když vešla z kuchyně

Anča šenkýřovic

ostýchavě mezi ně,

prázdné džbánky uklízela

a své tváře odvracela

zryté od neštovic.

Ale pocit takový

trval jenom krátce

ve veselém Vojtovi:

dvé tří slov z úst šenkýřčiných

a zas zanik v spoustě jiných

jako píseň v hádce.

Hůře bylo v hodinu,

když už neměl komu

předkládat svou latinu,

a když každá z prázdných lavic

zdála se naň volat pravíc:

„Moh’ bys taky domů!“

Pomyslil si na venek,

a hned jeho myslí

táhlo hejno myšlenek,

a když posléz ze vrat vyšel,

bral se odtud, jak byl přišel –

zas jak lupen svislý.

Věděl, že jak do té tmy

v statek rodný kráčí,

kde mu hoře nad dětmi

ve dne svírá srdce v těle

ach, a večer jemu stele

jako na bodláčí.

Věděl, že až procitne,

uvítá jej váda

jeho snachy bezcitné,

která, až jí lásky slovy

na obranu pravdu poví,

ukáže mu záda.

Věděl, že už všechno tu

jde s ním jako s kopce,

a on měl se k životu;

proto také a jen proto

jako lanem táhlo ho to

do sousední obce.

Cesta vedla hodinu

k denní jeho metě

skrze les a houštinu;

však to nebyl úkol těžký,

on tu cestu konal pěšky

v zimě jako v letě.

Vždyť jen tam byl spokojen

sedlák na vejminku –

ale co se stalo jen,

že tak náhle, jakby usek,

přestal chodit Vojta Klusek

k Zelenému vínku?

Dlouho, dlouho na Ouhrobci,

Kluskovi tak milé obci,

lámali si velice

mudrováním o Vojtovi

moudré svoje palice.

Páni kluci darmo denně

vstříc mu táhli rozjařeně –

on si vždycky s nimi hrál

na vojáky a pak ved je

lesem zpět jak jenerál.

Čekala i mnohá žena,

kdy jak vrchnost uražená

pro pych s ní se pohádá,

ale jen by sám jí vložil

otep roští na záda.

Na večer jej postrádali

jak truchlící pozůstalí

denní hosté u vínku;

měli naň a jeho žerty

jenom smutnou vzpomínku.

První den když nepřicházel,

mistr Knejp se s Jehlou sázel

o hlavu, tak ze zvyku,

že než bude pátá bíti,

vezme Vojta za kliku.

Pozděj padlo na sousedy

jiné světlo: naposledy

když šel domů – přeškoda! –

v tmavu noci, stihla asi

nějaká jej nehoda.

Možná dost, že po šejdovci

posledním je tomu lovci

kratochvil a veselí

svěřovati teď své údy

poklidu a – posteli.

„Chyba lávky!“ náhle vzadu

kdos se ozval v jejich radu.

„Pantáta je čil a zdráv;

já ho viděl: u mlýna si

vykračoval jako páv.“

Totéž tvrdil čtvrtý, pátý...

kdo by řek to do pantáty?...

však on dostal za to díl,

že ač čil a zdráv jak ryba,

do hospody nechodil.

Vůbec prý se rázem stala

s Vojtou změna dokonalá:

chůzí, řečí, oblekem

zvážněl, jakby usiloval

stát se jiným člověkem.

Teď tak mnohý byl mu sprostý;

mluvil jenom se starosty,

s radními bral poradu,

jednou pak byl prý i viděn

na okresním úřadu.

Nevšímal už ani děv si,

co jich bylo vůkol ve vsi,

z ostatních pak občanů

políra jen, jak ho potkal,

odved v hovor na stranu.

Nejradš chodil, tvář jak dumu,

k stráni v místo plné rumu,

k Ouhrobci kde lehá les,

jakby na té pusté půdě

hledal jakýs vynález.

Potom přišli z města páni

a ti jali bez meškání

kus té půdy měřit se,

na papír pak přenášeti

i s polohou silnice.

A zas obce první hlavy

navštěvoval bez únavy –

co to v mozek vlezlo mu? –

a zas chodil víc než jindy

k polírovi do domu.

A když přišli letní dnové,

bylo zase na štěrkové

stráni vidět stařečka,

ale s ním i mnohé rýče,

lopaty a kolečka.

A hle, Klusek první popad

na rumišti jednu z lopat,

vryl ji mocně do štěrku,

však v tu chvíli zarazil se –

přeťal v půli ještěrku.

Zprva lek se... znamení to?

pak jen usmál, ač mu líto

bylo toho zvířátka...

co z těch pověr?... ať jen přes to

dále kopá čeládka!

A už po vsi znělo všude:

„Vojta Klusek stavět bude!

stavět!... ale pro koho?

při tom věku!... jednou nohou

je už v hrobě bez toho.“

Když pak někdy v sluch mu střely

takých vtipů zasvištěly,

říkával jen vesele:

„Ano, stavím, však jen proto,

abych omlád, přátelé.“

A on pilně kontroloval,

jak se denně odstraňoval

s jeho místa štěrk a rum,

pak i hlína, až vše bylo

hotovo až k základům.

Potom přišly, Bože milý,

sněhy, a ty poukryly

všechno jako peřinou,

i to místo, jež mu bylo

v zimě slastí jedinou.

Neznal karet, neznal piva,

dřívějšího zádumčiva,

ani těchy řvoucích úst –

stále jenom viděl v duchu

ze země svůj domek růst.

Ó až bude státi celý

se zahrádkou ve průčelí,

bude bohat jako král,

ach tak bohat – ale slzy

nedaly mu myslit dál.

Tak mu – jindy k omrzení –

přešla zima v samém snění,

až se v první jarní den

vskutku začal vyplňovat

jeho krásný zimní sen.

A byl všecek jako zmámen,

když tam viděl skládat kámen,

cihly z těžkých nákladů,

a je dole vápnem slívat

ku pevnému základu.

Z pod zedníků drsné ruky

slyšel jenom: ťuky, ťuky...

klepy, klepy, ťuky, klep –

výšily se vrstvy stěny,

prostor hloubil... příští sklep.

Kde dřív slulo „na rumišti“,

bylo jako v mraveništi,

vrstvy k vrstvám kladly se,

ba to zvedal ponenáhlu

pěkný domek z půdy se.

Aj, tu budou dozajista

dvéře a tu okna čistá

s čarokrásnou vyhlídkou

a tam vzadu také chlívky

s dvorečkem a se zídkou.

A když posléz rovnost měli,

co tu bylo za veselí

při pití a hovoru

u samého kraje lesa

jako v stínu praporů!

Co však byla vše ta radost!

Zdálo se, že sama mladost

vrátila se Vojtovi,

když i tesař se sklenářem

byli se svým hotovi.

Domek byl jak z drahokamů,

a teď jenom scházela mu

kára hlíny k zahrádce,

aby všechno bylo krásné

zrovna jako v pohádce.

A i ta když hotová se

před ním skvěla v plné kráse,

Vojta, samá touha jsa,

starou cestou bral se do vsi

přímo k vínku hopsasa.

A tam ještě – co to za div! –

pořádně se neusadiv,

popad zase šenkýřku

a s ní hnal se jako druhdy

celé krčmy přes šířku.

A zas pil a dělal šprýmy –

ale mezi přítomnými

o tom ani potucha,

že jen přišel, aby Anče

pošeptal cos do ucha.

Aj tam Vojta v černých spodkách,

v tmavomodrém šosáku

jako ženich vykračuje

pod střechou si širáku,

statně, zpříma, bujaře

jako žití o jaře

a má na kvap, jakby už už

čekali ho na faře.

Kráčí lesem – ten ho ze všad

vítá stromů šelesty,

teplé slunko hází před něj

samé zlato do cesty –

ó jak srdce buší mu

v slavnostním tom kostýmu –

ví, že po dni mraků vzejde

žití večer krásný mu.

A co takto kráčí dále,

vysílá jak na zvědy

po té milé lesní stezce

nedočkavé pohledy,

a tam zří už v doubravu

vcházet ženskou postavu...

na ruce má cos jak košík,

tmavý šátek přes hlavu.

Jest to ona... ano, ona,

šenkýřovic Andula –

ve Vojtovi náhlá radost

každou žilkou pohnula,

a již jde jí v ústrety

svižně jako před lety,

smeká před ní, uklání se

jako v první zálety.

Ona dlouho pozoruje

před sebou jej točit se,

načež praví usilujíc

býti klidnou velice:

„Tak jsem přišla, pantáto“ –

ale není možná to,

hrdlo náhle sevřelo se

jakby nožem prokláto.

Vojta srovnav za uši si

řídkých vlasů kučery

zpříma k ní se rozhovořil

prostřed lesa nádhery:

„Že jste přišla, těší mě,

však já rovněž upřímně

povím vám, co sejímáte

s mého srdce za břímě:

Jsem tak stár prý, ano věkem,

ale srdcem dosud mlád,

vždyť jen lásku svojí matky

cítím dosud v nitro hřát,

zvláště když si zpomenu

na nebožku Mařenu,

již mi otec nelítostný

hodil na krk za ženu.

Ach to byla krutá zima,

dlouhá zima!... její sníh

jenom zřídka na ženině

lásky roztál paprscích:

byla samá společnost,

k hospodářství netečnost,

až ji zášť a samé vády

sprovodily na věčnost.

Doufal jsem, že pochopí mě

aspoň syn můj jediný...

dobrák byl, než zamiloval

do chudé se dívčiny...

já však radou nelenil,

by se jenom oženil,

ale on i s nevěstou se

špatně otci odměnil.

Zprva ještě měl se ke mně,

až své ženy pod vlivem

pomalu se cele opřed

mysli její předivem:

žil jsem s nimi ve sváru

jako prostřed komárů

a já šel radš na vejminek,

bych měl pokoj ke stáru.

Však tu teprv nastali mi

krušní dnové života,

zrozen k lásce poznával jsem,

co to děsná samota:

prsa měl jsem stíženy

tesklivosti kameny,

a já vstával a já lehal

jako smyslů zbavený.

Pak jsem začal v krčmy chodit...

ne, to stojí za zmínku...

vždyť jsem tak i jednou zapad

do hospody u vínku,

a tam vzešlo brzičko

lepších dnů mi sluníčko,

když jsem spatřil poprvé tě,

moje zlatá Aničko.

Proto – nech mě domluviti –

chodil denně k vínku jsem

a tu mnohdy city svoje

ukrýval i rámusem,

proto byl jsem veselý,

pil a jásal s přáteli,

a když jsme tak v ráži byli,

třeba celou neděli.

Láska rostla, a já musil

tajit dál své pocity,

proto stále hřmotnějšími

stávaly se pitky ty,

a já v nitru trápě se,

chodil dlouho po lese,

doufaje, že náhoda tě

na oči mi zanese.

A to se mi poštěstilo

tu v těch místech před rokem,

kdy jsem srdce odhalil ti

a vzal tvoje útokem:

svolila’s mou, zlato, být,

sdílet strázeň, blahobyt,

kdybych jistým podmínkám se

chtěl a mohl podrobit.

Hle, a tyto vyplniti

zdařilo se skvěle mi:

zvu teď svojím nejkrásnější

ze všech koutů na zemi,

na něm pěknou chaloupku,

věru jako na sloupku

s drůbeží a kravičkami

a též párem holoubků.

A to všechno tvé je, tvé je,

Anduličko rozmilá,

když mě budeš v srdci chovat,

jak’s mně tenkrát slíbila;

nuže pojď v mé objetí,

nech svůj ostych zmizeti,

a má ústa s tvými ústy

smlouvu lásky zpečetí.“

A on rozpřáh’ před ní ruce

ve svých tužeb blízký cíl...

ale ona, uskočivši,

usedla si na pahýl,

a tam v křovin ústraní

skryla hlavu do dlaní,

a pak dala do tichého

pláče se a do štkaní.

Přistoup blíže... ptáci vůkol

pěli jako z partesů...

„Neplač jen, vždyť já to blaho

též sám sotva unesu.

Inu, ano, dítě mé,

vždyť my šťastni budeme,

jen co spolů od oltáře

ve svůj domov zajdeme.“

Ale darmo odtrhoval

ruce její od hlavy,

dál a dále nářek vedla

hlasitý a jímavý;

a když v nitra rozporu

vzhlédla k němu nahoru,

postřeh cosi na těch tvářích

jako výraz záporu.

„Nevěříš snad mojí řeči,

nebo mému pohledu?

Přísahám, že od oltáře

tebe jen si povedu.

Kdo mi jinak poručí?

byť i byla’s nejchudší,

do smrti tě jako klenot

budu nosit v náručí.“

Vstavši posléz nové slzy

s tváří svých si stírala,

kynem ruky nový zápor

na jevo mu dávala,

až jí vyšlo ze rtů, že

„ani být to nemůže,

abych si vás... abych si vás...

vzala... vzala... za muže“.

Vojta lek se, zrudnul v tváři,

sevřel ruku do pěsti.

„Rád bych věděl,“ zvolal prudce,

„kdo by nás chtěl rozvésti,

neb co vůbec příčinou,

že ač mou jsi jedinou

od roka už, rušíš slib mi

i svou věrnost povinnou?“

„Slyšte,“ děla,... ale Vojta

zas ji skočil do řeči.

„Nejsem zvrhlec – kdo tak tvrdí,

sám je padouch největší.

Ach, už tomu dávno je,

co zas našed pokoje

tvojím slibem, pustil jsem se

s hospodami do boje.

Že pak jsem je slavně přemoh’,

není žádným zázrakem:

slib tvůj zářil jako slunce

podmínek tvých pod mrakem,

a jak k štěstí obnově

stačil sen mi o slově,

doved jsem i pracovati

o svém novém domově.

A ten domov mého snění

skutkem stal se k posledu,

a teď čeká, až si tebe

od oltáře povedu.

Nuže zapuď rozpaky,

znič všech klepů přízraky,

a náš život bude láska,

která činí zázraky.“

„Tak mě přece vyslechněte,“

štkala stále víc a víc

do krvava uplakané

oči šátkem skrývajíc.

„Vždyť čím dál víc poznávám,

že, co žalost dělá vám,

neprávě si vykládáte –

slyšte!... já se přiznávám. –“

„Či snad máš mě za ženichů

přídaveček na kopu?

Všeho hojnost budeš míti:

těžkých peřin do stropu,

stuhy, pestré brokáty,

na krk staré dukáty –

vše, co může mít jen dcerka

bohatého pantáty.

A až jednou ku věčnému

spánku zavru oči své,

bude, moje znejmilejší,

všechno tvé a jenom tvé:

domek i ta zahrádka,

krávy i ta telátka,

kousek pole, kousek louky –

po mně malá památka.

Nuž a nyní, moje drahá,

žádám tebe po třetí,

pojď – zde hrad je tvého blaha:

v bezpečné mé objetí!

Viz mě na mých kolenou!

vyslyš lásku šílenou,

rci jen ano! a ne já jen,

i ty budeš blaženou!“

Dlouhou chvíli klečel před ní,

ruce po ní rozpínal,

ale bol se ostrým spárem

hloub mu v srdce zatínal,

škubal jeho tvářemi,

až jej strhl ku zemi

a ten les jej těšil darmo

svého ptactva písněmi.

Jedním skokem byla u něj...

ó co trpěl za muku!...

sklonila se... horké slzy

kanuly mu na ruku....

prosila jej, volala,

sama všecka zoufalá,

až jej nářkem proseb svojich

k vědomí zas dostala.

„Ó já bídná!“ lkala po tom.

„Slyšte však, co pravda jest...

vím to, vím, že musí za to

stihnouti mě krutý trest,

co jsem loni vyvedla

pomohši vám do sedla

na důminku, že jsem po vás

láskou celá posedlá.

Mnil jste mluvit do srdce mi,

ale mluvil do prázdna,...

podmínky jsem položila...

měla jsem vás za blázna...

a to pouze v domnění,

že co v světě kamení,

láska vaše nikdy z něho

nevykouzlí stavení.

Ale když jste začal stavět,

plán se váš mi zalíbil,

a já stále naříkala:

kéž by jenom mladší byl!

Trápilo mě vědomí,

že co v mozku tkvělo mi,

předsudek a odpor k stáří

ve mně nikdo nezlomí.

Ani vy... a proto dneska

k vám s tou prosbou přicházím:

odpusťte mi, učiňte už

konec mojim nesnázím,

odpusťte, že nemohu

míti vás hned po Bohu

ve svém srdci – byť byste mi

hvězdy snes i oblohu!“

Starý Klusek uslyšev to

upřel zraky v nebesa,

skřížil ruce a pak teskně

zažaloval do lesa:

„To’s mi činit neměla!

Teď jsem zničen docela!

Ó kde snů mých ženuška je?!...

zemřela, ach zemřela!“

Podal ještě pravici jí –

a pak jako ve snění

klátivou se chůzí ztrácel

v tmavší stále zeleni,

jak by mohl jedině

v této těžké hodině

útěchy a klidu nabyt

v černé lesa hlubině...

A co hledal, též tam našel

za ptačího hlaholu:

po třech dnech jej našli viset

na stromě co mrtvolu.

V kapse byla cedule

nadepsaná „Andule“

a v ní odkaz domku se vším

„za to blaho minulé“.