POVÍDKA ZE SYCHROVA. (I.)

Před dvěma lety cestou, kde jdu teď,

šli od Sychrova z rána oborou

dva milující. Ona opřena

o jeho rámě, světlý klobouček

ze samých krajek jemně žlutavých

kryl tmavou kadeř, která nad čelem

a kolem skrání lehce zvlněna

v stín bílé její čelo vrhala.

Kol štíhlých údů tmavohnědý plášť,

moderní tenkrát, s dvěma přeskami,

jež kmitaly pod mašlí velikou

z bělavých krajek dívce na krku.

V své pravé ruce velký slunečník,

jímž v chůzi časem hrábla do písku,

a levou ruku majíc vloženu

v mužovo rámě, stále hovoříc

a velkým okem hledíc na něho,

šla krokem lehkým jako chodí laň.

Jí bylo asi osmnácte jar,

as právě tolik, její průvodčí

oč vedle ní se starším býti zdál.

Byl bled a jako vzrušen, mlčky šel

po její boku; zdál se smuten být

a pohled jeho, jenž byl zasmušen,

na malou její ruku upřen byl.

On, ruku její drže v ruce své,

s drobnými její prstíky si hrál

a nevěda snad ani otáčel

prsténkem drobným s tmavým kamenem.

Přes rameno měl přehozený plášť

a na řemenu pouzdro s kukátkem.

Teď přišli k vrátkám, která otevřel,

a oba dál se dali úvozem,

až ku koleji přišli na trati,

jež cestu jejich dále křížila.

Tam bílý domek, chudou stanici,

jež osamělá stojí na svahu,

jak minuli, tu oba najednou

se obrátili zpátky k Sychrovu

a hleděli naň dlouho... V oboře

na louce dole v krásném údolí

se pásla zvěř, pár bílých jelenů

na slunci v trávě hrál si vesele

a z porostlého chlumu na louku

laň vyváděla mladá kůzlata,

jež u potoka zastavila se

a poslouchala, někde za vrchem

jak hajný troubil a jak pískal vlak

a zavolala někde kukačka.

Od louky, jež jak řeka zelená

se proplétala mezi tmavými

a porostlými kopci, po stráních

se zabělela někdy pěšinka

a stromy kmitnul štíhlý gloriet.

A nejvýš pozvedal se nade vším

sychrovský zámek v tmavé zeleni,

dvě věže jeho a štít gothický

se leskly v slunci, s věže čtyrhranné,

jež vysoko nad řadou komínů

a vikýřů a lesknoucích se střech

se zvedala, v ten modrojasný vzduch

se velký prapor zmítal vesele.

A pod zámkem zřít bylo úryvek

bělavé cesty níže v oboru,

a se švýcarskou střechou hostinec

a verandu se štíhlou věžičkou

a širokými okny drobných skel

zřít bylo jasně stromů zelení.

Na břidlicových střechách sálaly

paprsky slunce, z posečených luk

se chvěla vůně sena, čistý vzduch

byl prosycený vůní otavy,

a svěžestí a ptactva jásáním...

A ti dva, kteří stáli na trati,

si pohleděli dlouho do očí

a nemluvíce slova, dále šli

údolím, kterým potok teče dál

za viaduktem, kterým protéká,

až v Slavíkovské luzné údolí.

V těch lesích kolem ptáci zpívali

a hučel potok skrytý v olšinách

a nedaleko ve Třtí klepal mlýn.

Pěšinka byla úzká po stráni

a oba šli teď mlčky za sebou,

dřív ona ve svém bílém kloboučku

a za ní on; sňal klobouk s hlavy své

a podpíral se mlčky o deštník.