POVÍDKA ZE SYCHROVA. (II.)

Já tenkrát přijel z Prahy na léto

a na procházce jednou v oboře

jsem viděl je, jak v slunce západu

na lávce jedné spolu seděli

a držíce se němě za ruku

v dál přes údolí zřeli na Ještěd,

jenž modravý se zvedal z obzoru.

V den druhý jsem je spatřil v zahradě,

když nad fontánou v teplém skleníku

házela drobty zlatým rybičkám

a drobty když jí došly, v usmání

jim slunečníkem vodu zčeřila.

Pak v restauraci vídal jsem je zas,

jak sedávali vedle u stolu

buď dopoledne nebo na večer.

Mluvili spolu málo, hleděli

si pouze v oči nebo za ruce

se drželi a usmívali se,

jak vždy dvě srdce když se naleznou

a sama sobě v lásce dostačí

a sama sobě celým světem jsou...

A dnes to vím, nad slávu, vavříny

a populárnost, nad šum potlesku

je věrné srdce ženy, neboť to

je hluboké jak moře, s bájnými

a vznešenými svými poklady,

že mocní toho světa chudi jsou

před takým srdcem jako žebráci.

Je srdce ženy víc než koruna

a řády, více nežli tuší svět,

a více, nežli král ti může dát.

Vše vyjma oné lásky veliké,

té, která dá za úsměv drahých rtů

krev srdce svého, duši duše své –

vše ostatní je prázdné pozlátko,

pod kterým srdce v prázdnu zoufalém

den ze dne chudé, bídné umírá,

byť na prsou se řády třpytily,

když srdce je však prázdná, holá poušť

bez jediného lásky usmání...