POVÍDKA ZE SYCHROVA. (III.)

Já nevěděl, kdo byli oni dva.

Já tušil pouze, že to milenci

či manželé, již někde z ciziny

sem přišli trávit sladké libánky

a sníti v svůdném přítmí procházek,

snít hlavu vedle hlavy, trhati

květ pomněnky na březích potoka

a líbat drahé rty a němě ssát

jich sladký dech svou duší opilou...

V tom trudném žití, plném strádání

a hořkých útrap, lží a bolestí,

to nejvyšším je štěstím: milován

jsa z duše, opět z duše milovat

a v letní den ve sladké samotě,

po měkké trávě smaragdových luk

a v žlutém písku svůdných procházek,

v motýla spěchu, vážek poletu

se probíhat s bytostí nejdražší,

s ní jedno cítit, dýchat jeden vzduch

a poslouchati stejný lesů šum

a žežulčino táhlé volání

a zahoukání skalních holubů,

ťukání datla, drozda popěvek

i monotonní hukot na jeze...

Já vida jejich štěstí bez konce,

jsem v duchu s nimi prožil celý ráj

a všechno štěstí lásky, může-li

to velké štěstí člověk chápati.

A bývalo mi divno kolikrát,

když vídal jsem je sedět na lávce,

kde před rokem já se svou milou též

jsem seděl kdys a ústa milenky

a její oči tiše líbával

a poslouchával její šeptání

o věčné lásce – – nyní bývala

mi nevýslovně smutnou vzpomínka,

že ono dítě drahé, její tvář

a čelo, ústa, drahý obličej

mé milé zatím líbá její muž,

když zapomněla za ten jeden rok,

že víc mi byla nežli v životě

se někdy dozví nebo pochopí...

A nyní vida na té lavičce

dvě hlavy k sobě něžně schýlené

a ústa, která právě přede mnou

ustala asi v žhoucím líbání,

já přál těm dvěma z celé duše své,

by jejich štěstí déle trvalo –

a budou-li kdy z blouznění a snů

a opojení svého vzbuzeni,

by probuzení ono nebylo

jim hrozným jako někdy bylo mně –

A zatím oni – jako vždycky klep

kol neznámých, když nelze vypátrat

ni postavení jejich, ničeho,

ni jména, stavu, nebo jiného,

co vedlo by ku jejich poznání,

už vystrkoval svoje tykadla –

tak neznámi, jak objevili se,

odešli jednou z rána oborou

ku Slavíkovu, v krásné údolí,

kde starý mlýn jak v zašlých idylách

ukrytý v stromech klape do ticha,

jež bývá rušeno jen hučením

rozlehlých hájů, datla ťukáním

do kůry stromů, ptáka přeletem

a táhlým třením větve o větev.

V tom Slavíkovském tichém údolí

ni neuslyšíš hlasu člověka,

a kdybys maně někdy zbloudil tam,

tu řekneš: Je tu jako v pohádce,

kde mimo žití stromů ostatní

je život jako dávno zakletý – –

A nebýti tu slavných západů,

když hasne den ve zlaté záplavě

a v bájném lesku barev nádherných

a večer, že se srdce sevře ti,

tak smuten padá v celé údolí –

tu řekl bys: Zde se vším životem

se zdá, sám čas že usnul před lety.