POVÍDKA ZE SYCHROVA. (IV.)

A večer byl, ti dva, jak odešli,

se nevraceli; minul druhý den

a třetí, čtvrtý – oni zapadli,

co hádali se lidé v Sychrově

o dalších cestách lidí neznámých.

V pokoji, který obývali tu,

a odkud krásná, širá vyhlídka,

byl zaplacený účet, malý vak

a cizí dámy malé střevíčky.

Že nechali tu plnou kabelu,

to hádáno, že záhy přijdou zpět,

či pošlou si snad pro ni odněkud.

Snad, řekli jedni, vyšli na Ještěd

z Českého Dubu a dál za Světlou

a z Liberce pak drahou bůh ví kam.

Kdož ale ví! Snad chtěli přijít zas

a někdo změnil cesty jejich směr

a řekl jim, zda podívali už

se na Trosky, v tom jsouce okolí,

a dobrodružní oni touristé

jej poslechli, tak jiní hádali.

Však někteří, kdo v obou viděli

hrdiny dramat nebo románů,

ti hádali, že v onom případě

se zcela jistě jedná o únos.

Snad oba dva i v horském zákoutí

a daleko od svého domova

se necítili dosti v bezpečí

a podle všeho nejspíš tušili,

že stihatelé jsou jim na stopě.

A o to jen se lidem jednalo,

zda unesl on, chudý, dědičku

velkého panství; nebo naopak

on boháč unes’ dcerku měšťanskou.

Ty oba druhy smělé zápletky

horlivé měly všude zastance.

A jiní zas – těch bylo nejvíce, – –

své obraznosti uzdu pustili,

jež pracovala silou veškerou.

Tu hádáno, že asi nejspíše

dva milenci to byli nešťastní,

již v Slavíkově spolu našli smrt

a předčasný hrob jeden společný...

Ba vyskyt’ se i osamělý hlas,

jenž, jak to bývá, se vší jistotou

prý někde tvrdil, že se zdálo mu,

jakoby v onen večer z údolí

byl střelnou ránu z lesa zaslechl...

Tak vytvořeny celé romány

a vedle příhod hrůzně tragických

se ozvala i mnohá historka,

jež kořeněna byla humorem.

Tak povídalo se, i domácí

i cizí hosté tím se bavili,

leč jako vždy pak všednělo i to.

Za týden asi všude řeklo se,

že z okolí kdos jako tourista

je potkal kdesi v Saském Švýcarsku

a druhý den prý zcela určitě

je náhodou prý viděl v Drážďanech,

když – ale on byl v jiném klobouku

a ona zase měla jiný plášť

a s nimi pán byl s jakous matronou –

se po Brühlově vedli terrase

a sednuvše si potom ke stolku

tam v restauraci klidně svačili...

To střízlivý byl konec románu

a všednější, než kdo si mohl přát...

Tím konec nastal bájným domyslům

a romantickým choutkám; začalo

se mluviti už také o jiném.

A místní odbor Školské Matice

když uspořádal jakous zábavu,

tu zaujala ona mysle všech

a před i po ní dlouho mluvilo

se o bohatém její programu,

o toilettě té či oné z dam,

o čtverylce, již kdosi neuměl,

a o slečně, jež na té zábavě

přebrala známost kamarádky své...

Tak minul srpen, z letních bytů už

se stěhovati začli do Prahy,

a koncem září, kdy už bílé mhy

si uléhaly zvolna na Sychrov

a nastal déšť, jenž dlouho potrval –:

tu nevýslovně smutno bývalo

v té žloutnoucí a mrtvé oboře

a na procházkách v parku zámeckém,

kde rozmočeným blátem sychravý

a mrazný vítr s deštěm divě štval

a honil listí, sváté se stromů...

Z celého parku ukládaly se

rostliny drahé v teplé skleníky

a kára, na níž vozili je tam,

brázdila těžce rýhou hlubokou

rozmoklé bláto stezek po parku.

V oboře z dlouhých, smutných údolí

si teskně hvízdal vítr sychravý,

v němž klátily se stromů vrcholky;

a černé sosny z mladé mýtiny

pochmurně hlavou vážnou kývaly

a hučely jak v píseň pohřební,

tak bolestnou, že člověk bezděky,

když slyší ji, se nad ní zadumá

a pomyslí si, co je život náš

v přírody věčné věčném přerodu...