POVÍDKA ZE SYCHROVA. (V.)

Byl první říjen. Z rána na lukách

se jinovatkou tráva potáhla,

leč dopoledne slunce probralo

se ze šedivých, těžkých oblaků

a den byl jasný. Vzduchem létala

babího léta vlákna ztrhaná

a jinovatka záhy roztála.

Já ještě večer před svým odjezdem

jsem rozloučit se zašel s oborou,

se všemi místy, kde jsem za léta

skládával básně a si vzpomínal...

Na stezkách, kde jsem v zamyšlení šel,

vysoko listí bylo nastláno,

jež hůlkou svou jsem časem rozhodil

a poslouchal, jak měkce ovlhlé

si kolem cesty opět uléhá.

Můj krok byl tichý jako duše má,

kde bylo smutno jak v té jeseni –

a bylo mně, že někdo jako já

v mé duši zašlapává žloutnoucí

a suché listy zašlých vzpomínek...

Tak došel jsem k té straně obory,

jež otevřena jako arena

je obrácena proti západu.

Tam used’ jsem na známou lavičku,

kde nejraděj’ jsem v létě sedával.

Na stráni za mnou tmavé kameny

kol nastaveny byly porůznu,

jak na židovských bývá hřbitovech.

Přede mnou velký, rozložitý buk

a pode mnou byl rozhled široký

na zakřivené, táhlé údolí,

na jehož dně se louka s pasekou

tak zatáčí jak velká podkova.

Přede mnou dolů srázná, příkrá stráň,

malými smrčky, sem tam javorem

a doubkem nebo břízou porostlá.

U paty stráně trochu na levo

vodárna, jež má střechu švýcarskou,

přes potok lávka, bílé stavidlo,

jež obráží se s lávkou ve vodě;

pak louka, za níž příkrý, tmavý chlum,

nad kterým v dáli rovná linie

vzdálených polí s nízkým lesíkem

a vesnicí, jež kryta topoly,

za nimiž v dálce Ještěd pochmurný

se v modro zvedá čelem kamenným.

Od chlumu v levo, přiléhaje naň,

a s protější jej strání spojuje,

údolí dělí štíhlý viadukt

železné dráhy, s patrem dvojitým,

jímž za oborou potok protéká.

Oblouky jeho viděti je dál,

jak údolí se v levo zatáčí,

a vidět v nich i bílé domky Třtí.

Za nevelikou onou vesnicí

zas táhlé vrchy, za nimi vždy kouř

je z českodubské vidět továrny.

A od Třtí v levo stále údolím

je neviděný odsud Slavíkov...

Na druhém konci dlouhé podkovy,

hned za oborou, z louky po stráni

je Radostín, kde nad vše stavení

vyniká jedno z cihel červených,

a dole školy, nová se starou. –

Byl večer, v tmavě fialový šat

se Ještěd oděl v slunce západu

a západ celý zdál se krvácet.

A já si tady vzpomněl na všecko,

co na té lávce, před tím obrazem

jsem procítil a prosnil tolikrát...

Mně bylo, že má milá vedle mne

jak druhdy sedí, dívá se mi v tvář

a říká: „Jaký večer, hochu můj,

že chtěla bych tu věčně s tebou být!“

Já vzpomínal, co všechno řekla mi

v ten letní večer, když jsme sami dva

sem usedli si tenkrát před rokem...

Ah, tenkrát bylo léto, ale teď

je všude podzim, je i v srdci mém.

Tak všecko umře, v poli umře květ

a v srdci štěstí... Já si vzpomínal

na dvě ta srdce lidí neznámých,

na ony dva, jež letos v červenci

jsem viděl sedět na té lavičce

tak, před rokem jak seděli jsme my.

A myslil jsem, co s nimi stalo se?

kde asi jsou? Zda dosud jako dřív

je láska jejich, zdali ještě tak

se dívají si zbožně do očí

a vřele sobě ruce tisknouce

se usmívají divným úsměvem?

Já viděl jasně úsměv její úst

a krásnou její hlavu, bílý krk

a účes její vlasů nad čelem

a klobouk z krajek žlutě bělavých.

Mně bylo, že zřím, dole z pod šatů

jak malá, drobná nožka vyhlédá,

já viděl pohyb ruky lahodný,

když s parasolem v písku hraje si,

na krku její mašli bělavou,

a u živůtku rukáv uzounký

a těsný, jenž byl skrčen u lokte

a výše jevil krásnou linii

půvabných ramen – Nevím ani, proč

mně bylo smutno. Možná, večer ten

že naléval mi smutku do duše, –

byl zádumčiv a teskliv podivně.

Já chvíle té jsem myslil bůh ví nač

a zdá se mi, že v duchu jsem se ptal,

zda ještě láska někde ve světě,

jen v jediném je srdci ukryta

tak veliká a čistá jako bůh,

ta, která žití s tebou rozdělí

a nechce za vše nežli usmání

a hřejný paprsk z věrných očí tvých...

Já sklonil hlavu, ptal se duše své

a bylo mi, že volám v hluchou tmu

po odpovědi prosté otázky.

Kol mrtvé ticho bylo bez hnutí,

tak nějak prázdno, smutno k zoufání –

Jen chvílemi zněl táhle z údolí

řev podrážděných, bílých jelenů,

již jindy krotci jsou, že za tebou

jdou jako pes, jich oko, upřímné,

se bezstarostně na tě upírá.

Teď bylo časem slyšet temný hluk,

když srazily se jejich parohy

a dál zněl tichem dlouhý, táhlý řev...

V Turnově někde dlouze písknul vlak

a písknutí to slavným večerem

se lehce chvělo dvojí ozvěnou

a zapadalo v ticho velebné...

Já myslil zas na dva ty neznámé

a bůh ví, jak bych dlouho ještě byl

na lavičce té seděl zadumán,

když pánovitý výkřik hajného,

jenž od vodárny zněl, mne vyrušil,

že kníže pán teď půjde oborou

a on, pan hajný, že to nemá rád

a kníže také, když jim v procházce

smrtelník, který není knížetem,

ni hajným, už svým zjevem překáží.

Já vstal a šel a mlčky poslouchal,

syn hajného jak v ticho večera,

ve slavné ticho mroucí přírody

si jarmareční hvízdal písničku...