POVÍDKA ZE SYCHROVA. (VI.)

Za měsíc, tuším, koncem října as

či v listopadu prvním začátku

mne při obědě došel sestřin list.

Zněl asi tak: „Snad pamatuješ se

na románové ony postavy,

jež letos v létě byly v Sychrově –

pán s dámou, slečnou, paní nebo snad –

vím, ty si jistě na ně vzpomeneš –“

A já si vzpomněl na zjev lahodný,

na vděkuplnou dívčí postavu

s moderním pláštěm, který přeskami

byl u krku pod bílou mašlí spjat.

Mně duší kmitl její úsměv, já

jsem v duchu viděl, jak jde opřena

o rámě svého společníka, naň

se podivně a sladce usmívá...

A čet’ jsem dál: „Víš, jak se říkalo,

že k Slavíkovu někam odešli...

A pomysli: teď, po třech měsících,

když první sníh už u nás napadl,

ti neznámí se objevili zas.

Jsou tedy přece reky z románu...

Dnes byla honba. Honci ráno šli

kol Jiviny a pozděj stáhli leč

ve Slavíkovském širém údolí.

Jak po tom tichu dlouhém, zakletém

ty rány z pušek asi zněly tam!

A jak se táhnul honců dlouhý řad,

hoch jeden, mlátě holí do stromů

a křikem chtěje plašit zajíce,

v hluboké rokli, v husté mýtině,

několik pouze kroků od cesty,

uviděl oba... Chlapec leknutím

div neumřel a náhle hrůzný vzkřik

se vydral jemu z prsou – sběhli se

a viděli –: na plášti širokém,

jejž neznámý vždy nosil přes ruku,

pokryta prvním sněhem, který tál,

ležela ona... ruce složené

jak do rakve – a křížem přes ni on,

zarytý hlavou do země a v sníh...

Obličej její, lebka příšerná

s vysedlou kostí, zuby bílými

v bezmasých ústech příšerně se smál

a místo očí zelo do prázdna

dvé hrozných, tmavých, ohlodaných jam.

Zčernalé kůstky prstů hubených

zapadly v hnědý, promočený plášť

a dole slabá, tenká dvojí kosť

obuta byla v tmavé střevíčky

a v punčochy, jež celé skrčené

na konci nohou v botkách vězely,

jež byly velké nohám, na kterých

nebylo svalů, jenom bílá kosť...

U hlavy měla lehký klobouček

z bělavých krajek, s mašlí velikou –

tys o něm doma často říkával – –

A on jak ležel přes ni položen,

hubené kosti rukou široko

měl vztaženy a zarýval je v zem

jak tenké hůlky z prázdných rukávů...

U pravé ruky ležel revolver

a nepatrná, malá láhvička,

jež převržena byla, slunečník

a jeho klobouk s tenkým deštníkem.

A kolem rostlo bujné kapradí

a mezi prsty jeho ruky mech

a ostružiny pruty spletené

přes její nohy rostly... Zděšení

těch lidí sobě těžko představíš...

Hned seběhlo se lidí odevšad

a mimo jiné starší jeden pán

to podívání těžko odstonal...

Z Turnova přišla večer komise

a nařídila, obě mrtvoly

by odnesly se nějak na hřbitov.

Leč nikdo nechtěl dotknouti se jich

a vézt je, každý z lidí těch se bál.

Kdos holí nebo špičkou u boty

se dotknul jich – a z obou zbyla jen

zoufale chudá kostí hromádka

a promočené cáry zvetšelé

a ohlodané od vran, od červů

a od myší, z nichž jedna bázlivě

utekla ven z pravého rukávu

a zašpiněné, vlhké manšety...

Dívčina lebka jak se skulila,

se doválela právě na klobouk

z bělavých krajek, které od deště

a sněhu byly celé špinavé...

A potom kdos vždy dvěma holemi

bral holé kosti, které narovnal

do staré nůše, kterou přinesla

po dlouhých řečích baba zvědavá

a pobožná, jež, ruce sepjaté,

se bůh ví zač tu nahlas modlila...

Z hubených kůstek rukou dívčiných

se smekl drobný, malý prstének,

jejž s hodinkami jeho, řetízkem

a revolverem, celým rezavým,

schovala k sobě slavná komise,

jež o všem, co tu byla shledala,

sepsala dlouhý, moudrý protokol –“

Já list ten dočet s divným pohnutím

a toho dne mi oběd nechutnal.

Snad proto také, že můj soused, žid

a cestující agent, který v svět

od svojí firmy někde z Karlína

roznášel vzorky jemných likérů,

mne baviti chtěl hroznou zásobou

svých anekdot, jež sebral bůh ví kde...