POVÍDKA ZE SYCHROVA. (VII.)

Já o všem napsal stručnou lokálku

a po čase mne došel znovu list,

kde napsala mi sestra, na Sychrov

že z Německa kdos poslal peníze

na hrob a pomník dcery ubohé...

Hrob dali tedy upravit a naň

v tabulku prostou slova napsána,

že hrob ten kryje popel ubohé,

ubohé Marty, která ztratila

svůj mladý život, stará dvacet let.

A k tomu datum nešťastného dne,

když ze Sychrova byli odešli...

Leč o něm není na tom pomníku

ni památky, ni slova, jakoby

on neležel v tom jednom hrobě s ní,

ta jeho lebka s její, hromádka

zvětralých kostí, z kterých neví se,

zda ta či ona její, jeho jest...

a jakoby ji nebyl miloval,

že s ní a jako ona umřel rád...

A jednou v květnu drahou na Sychrov

přijela dáma černě oděná

a řeknuvši cos hostinskému, v pláč

a usedavý nářek vypukla,

když ukázal jí malé střevíčky,

jež zůstaly tu ještě po Martě...

Tu malé trety z nožek dceřiných

líbala v pláči jako šílená

a vyprávěla, že on měl ji rád,

leč otec bránil jim – a v novinách

když dočetli se oné zprávy, tu

mrtvice hořem otce ranila,

že z chvíle té na loži nemůže

se obrátit a nemůž’ vstáti sám...

Pak do Vlastibořic šla na hřbitov

a posel, který dovedl ji tam,

vyprávěl pozděj, že jak šílená

hrabala hrob ten svýma rukama

a rvala sobě vlasy. – Zlomená

a více mrtvá potácela se

pak zpět a večer vlakem posledním

odjela domů. Na stanici jí

přinesli s hůry onen malý vak,

jenž po neznámých zůstal v hostinci.

Bylo v něm prádlo dcery, na kterém

vyšity byly známky hedvábím,

dvě vyžehlené mužské košile,

špinavé límce, troje manšety

a hrstka suchých květů, v modlitbách

pak jetelový suchý čtyrlístek...