POVÍDKA ZE SYCHROVA. (VIII.)

Já vždy, když léto zve mne na Sychrov,

do Vlastibořic k hrobu matky své

a bratří svých když zajdu v myšlénkách,

vždy chvíli stojím vedle dřevěné

a divné věže staré zvonice,

u které v koutě pochováni ti,

kdo žití svého zamotanou síť

přetrhli sami... Loni Martin hrob

byl ještě svěží, srovnán pečlivě,

ku hlavám byly růže vsazeny

a v prostřed hrobu křížek z netřesku –

však letos hrob je cele sešlý už,

a růže snad jen jednou zalitá

už uschla – a jen tráva nažloutlá

na nízkém hrobě chudě vyrůstá...

Sem hrobník hází v nesvěcený kout

spuchřelé rakve, které vykopá,

ten kout je celým světem opuštěn

a jenom děti na hrob vystoupnou,

když trhají tu švestky se stromu,

jenž nízký vyrost v rohu na plotu

ve stínu staré, sešlé zvonice...

A já si tady myslil kolikrát

na onu hroznou, divnou, velkou moc,

jež dívce krásné, plné milosti,

až k smrti rvala prsa mladičká...

A opět jsem si myslil na něho,

jenž bezejmenný v jednom hrobě s ní,

bez rakve, v hlíně, která zapadá

do prázdných, dutých očí... myslil jsem,

jak spolu šli a zastavili se,

snad objali se – ještě čekali

a ona oči zamhouřila... a

cvak revolver... a z dola klepal mlýn

a šuměl háj a ptáci zpívali

a motýl v slunci letěl za družkou...

A jednou večer šel jsem procházkou

ze Sychrova a dále k Jivině

až v Slavíkovské luzné údolí.

Byl večer neskonale velebný,

nade mnou stromy slavně šuměly

svou divnou, tklivou píseň bez konce

a z dola, ukryt v stromů zeleni,

zněl jednotvárně slavíkovský mlýn.

Já tou šel stezkou, kudy musili

jít oni, v pravo přehluboká strž

a v levo stráň porostlá smrkovím.

A já si řek: – Tak oni tady šli

a viděli to krásné údolí

a slyšeli ten stromů táhlý šum

a jako já to mlýna klepání. –

A doleji jsem sobě pomyslil:

jako bych viděl oba za sebou

jít v zamyšlení úzkou pěšinkou,

on, v ruce klobouk, ona chvějíc se

jak opírá se o svůj slunečník...

Tak na stráni jsem potkal chlapce, jenž

džbán jahod nesl, pohvizduje si –

snad kolem toho místa jít se bál.

Já řekl mu, on přestav hvízdati

mně ukázal to místo, na kterém

při honbě našli oba nešťastné.

Rozhrnul houšť, šel deset kroků as

a co jsem viděl: trochu ostružin

a kapradí, jež bujně vzrůstalo

a mech; a hoch tam hříbek nalezl.

A mně v té chvíli bylo smutno tak,

že oči se mi náhle zalily

a hlavu plnou divných myšlének

já od hocha jsem zvolna odcházel.

V strž pode mnou stráň druhá vrhala

hluboký stín, dál stejně klepal mlýn

a cestou hoch si pískal vesele...

Já nevím proč, však ještě večer ten

jsem na hřbitov šel, a tam zamyslil

se nad bědnými lidí osudy

a nad tou láskou, která větší je

než láska k životu, strach před smrtí...

Už soumrak byl a jak přes nízký plot

jsem v zamyšlení hleděl ku Troskám,

jež zvedaly se v dálce z obzoru,

nad nimi z mlhy právě vycházel

krvavý měsíc v tichu mlčícím...

A při něm cestou domů, bůh ví proč

dvě postavy jsem stále viděl, jež

se lesem spolu vedly za ruce,

a menší z nich jak pověsila si

kol pravé ruky světlý klobouček

ze samých krajek žlutě bělavých...