POVÍDKY Z NAŠÍ VESNICE. (II. DRAŽBA.)

Kravičku vedou ze chléva,

dvůr plný, sotva že stačí,

na prahu vdova omdlévá

a škytá v oněmlém pláči.

Dráb z drsných vyvolá plic:

„Pět zlatých poprvé, kdo dá víc?“

Na prahu zalká žaloba:

„Mé děti, robátka milá,

života naše zásoba,

váš chleb a jediná síla!“ –

Dráb z drsných vyvolá plic:

„Pět zlatých po druhé, kdo dá víc?“

„Otce smrt náhlá zlomila,

pět dítek při holé dlani,

a já se v práci schromila,

kde vzít a doplatit k dani?“ –

Dráb z drsných vyvolá plic:

„Šest zlatých poprvé, kdo dá víc?“

„Z telátka jsem ji chovala;

když jsme ji na pastvu vedli,

každou jsem chrůpěj žehnala,

vždyť z mléka děti mé jedly!“ –

Dráb z drsných vyvolá plic:

„Šest zlatých poprvé, kdo dá víc?“

„Každou jsem zvedla travičku,

jíž mléko sladne a tuční,

děti si sedly k ohníčku

a byly na pastvě učni.“ –

Dráb z drsných vyvolá plic:

„Šest zlatých po druhé, kdo dá víc?“

„O hladu, a přec bezpeční!

Groš za sýr ukápne v schránku –

byly to hody sváteční,

když zbylo na pomazanku.“ –

Dráb z drsných vyvolá plic:

„Šest zlatých po druhé, nikdo víc?“

„Hrozná to, děti, siroba!

Šest zlatých za moje muka!

Prázna je naše zásoba,

tak srdce matčino puká!“ –

Dráb z drsných vyvolá plic:

„Šest zlatých po třetí, nikdo víc!“