POVÍDKY Z NAŠÍ VESNICE. (IV. CIKÁNSKÁ VEČEŘE.)

Cikáni k ohni táboří.

Hráb’ starý do popele,

a řadou mladý hovoří:

„Já ukrad’ len a sele.“

Tvář starou úsměv přeletěl:

„Kdes nechal sestru Thekli?“

Hoch zarazil se, bled’ a děl:

„Tu za mne v pouta vlekli.“

Tvář stará v klid se namáhá,

zrak jako z jámy hledí. –

„Za len ji svlekli do naha,

teď u rychtáře sedí.“

Žár praská, starý přikládá,

len rukou v délku měří,

len rychle v šňůru upřádá:

„Teď jez; až po večeři.“

Žár voní, jiskry vyletí

a starý v očích pátrá. –

„Vám sestru nechal v zajetí,

kdo chce mít z něho bratra?“

Kol ticho; k jídlu zasedli,

dým voní, k vrbám stoupá –

cikáni k spaní ulehli,

hoch na vrbě se houpá.