POVÍDKY Z NAŠÍ VESNICE. (V. POSTILION.)

By Vítězslav Hálek

Nic nad zvuk neznám trubičky,

když troubí postilion,

že v psaních veze hubičky

a každou za milion.

Pojď ven, ty zlatá děvečko,

pták lépe nedoletí,

přilítlo k tobě srdečko –

zde mám je pod pečetí.

Panenka pečeť rozlomí,

jak mák jí zaplane líc –

tu milý dává vědomí,

že líbá do stotisíc.

Hned lístek k srdci uloží,

a v srdci počne to hřát,

jak když se v růže položí

a slyší anděle hrát.

Ten lístek vezme k noclehu,

s ním bude o nebi snít,

sny půjdou v tichém úsměvu

jak zlatý hvězdiček kmit.

Ten lístek vezme do stáří,

s ním k mládí doletí zpět,

že jeseň zjihne ve tváři

a počnou slavíci pět.

Ba ještě v smrti přeletí

jí na rtech zpomenutí,

že duši slyším vyzněti

co sladké vydechnutí.

Nic nad zvuk není trubičky,

když troubí postilion,

a v psaních veze hubičky

a každou za milion!