POVINNOSŤ.

Šumný valčík dozněl sálem,

když s ní vyšel zvolna ven

zahaliv ji jemně shawlem

zadumán a rozteskněn.

Venku bledé hvězdy plály,

z dálky vážně šuměl bor,

a teď sami v noci stáli,

a on začal rozhovor.

„Bože, vše se vrací, madam,

v sladké, blahé chvíli té,

kouzlo lásky v duši spřádám,

proč k ní, proč k ní mlčíte?

Vinen tím čas osmi roků? –

– ach, jak se slzami v oku

odcházel jsem od vás bled,

tenkráte před vaším sňatkem,

po tom našem štěstí krátkém,

a vás líbal naposled!...

Vítr též mně chladil čelo,

všecko bylo jako dnes,

v ňadrech se mi srdce chvělo

– madam, tenkrát odpouštělo,

ač v něm bouřil žalu děs –

když jsem naposled vás vinul

sem k těm prsoum, – ach ten chvat!...

Bože, jaký čas nám kynul, –

– budem se dál milovat,

tajně jsme si tenkrát řekli,

ránu však jsem v srdci měl,

proto, ač mi slzy tekly,

já, zbytečný! – odjížděl! – –

Poznal jsem, že půdu ztrácím

– a dnes, hrůza! divná věc –

zpátky se k vám zase vracím

nešťasten a šťasten přec...

Starou vášní bloudím štvaný,

zbytečný a proklínaný,

opuštěný v světě tom,

bez lásky, bez kouzla ženy,

jsem jak bleskem roztříštěný,

nachýlený k pádu strom.

Výčitka, mi duší letí,

že se zase vracím k vám,

vždyť jste šťastna, máte děti –

Bože, já se proklínám!...

Nemohu přec; k vašim dveřím

musím, žebrák, jíti zpět.

směšný, v první lásku věřím,

ať nás třeba dělí svět.“ –

A teď mlčel touhou spilý,

náhle vzkřiknul; „Dost, ach, dost!

Klidná jste, když člověk šílí,

u vás bolesť řídký host...

Nesmí lpíti na vás hana,

v sázku by zde byla dána,

třebas jenom zaprodaná

přec vždy vaše česť a cnosť. –

A přec! Jak mi odpovíte?“

Ona děla: „Však to víte,

jedním slovem: Povinnosť!“ –