POVOLÁNÍ.

Sedě na břehu Jizery klidné

Pohlížel jsem v její vlnění,

Stromů vůkol tajné šustění,

Z houští písně jaropěvky vlídné

Uspaly mne v tiché myšlení.

Javor, mísící se v letorosti

Olšové, a temnolistý klen

Mezisvětlím zaclonili den:

Tu mě v rukou jaré obraznosti

Cizí Umka ukojila v sen.

Uzřím děvu, v lících rajskou vnadu,

Vltavy co toky modravé;

Pás objímal roucho bělavé,

V záři skvěl se, co lem Vyšehradu,

Zlatohlav na kštici míhavé.

Aj, tu zavzní v rukou jejích lyra!

Příbuzný mně v duši line zpěv,

Jímající zvuky co Lumíra;

Sladký cit mé srdce volně svírá,

Proudit ve mně počne čilá krev.

„Proč v Teutonských hájích stále bloudíš?“

Hlas ten libý mluví v duši mou –

„Vlast svou ostavuješ milenou,

A jen cizí písně z harfy loudíš?

V české zakochej se s důvěrou!

Slyš, jak tam od bystrotoké Něvy,

Kde se ondy los a sobol pás’,

Příbuzných tě písní zove hlas;

Národní slyš na Vltavě zpěvy,

Plné vnad a rozmanitých krás!“

Jak zefírů na rozkošné pláni

Lehkým letem laškující šum

K zpěvům budí dřímající chlum:

Tak mě z bloudivého ve tmách zdání

Hlas té děvy k jasným zbudil dnům.

Procitna, hle! lyru zočím v trávě,

Kteráž ještě v mírném ohlasu

Ozývá se k mému užasu. –

První píseň pěji vlasti k slávě,

České Umky slavě okrasu.