POVOLÁNÍ. (1.)

Na břehu jezerním, za půlnoční strání,

Sokol jarý v bujném víru se prohání;

A sokol ten jarý, břehem co létává,

Z luna zámořského jitro očekává;

Zbouřená však vlna za vlnou se hází,

Aniž mladé jitro se sluncem přichází.

Na břehu jezerním, za půlnoční strání,

Jinoch toužně čeká vidinu svých přání;

Zpěněných po vlnách za mlhou pozírá,

Zhledy žádostivě do dálky upírá.

Mdlé jsou oči jeho co luniny zraky,

Čelo zasmušilé jako noční mraky;

V mladistvém však srdci oheň skrytý pálí,

Při té hvězdné záři i pod sluncem stálý.

Jezero se tiší. Miliony světů

V hladině se třpytí leskem skvělých květů,

Mezi nimi luna se co labuť vine,

Osamotnělá když mořem nočním plyne.

Vy hvězdy ve vlnkách, proč nejste květami?

Hladiny jezerní, proč ne lučinami?

I proč ty, měsíčku, jasnou nejsi lodí,

By’s jinocha nesl, kam jej touha vodí?

Již se temní nebe i vše zemské kraje,

Chladný vichr z dálky po jezeru vlaje,

Hvězdy zhasly, žádná cizinci nesvítí,

V oku jeho slza jen se ještě třpytí.

Jaké se to zpěvy nocí probírají

A dechem větérků s vlnkami si hrají?

Na perutích zvonků, v jemném rokotání

Zádumčivých strun se vznáší sladké lkání?

Jsouť to ony zvuky, jež ve snu slýchával,

Po nichž jinoch touhou roznícen vzdychával;

Jeť to znění harfy, jíž to mladík hledá,

Slyší její zvuky; – ji mu osud nedá?

Hoi, jak divě šumí harfa opuštěná!

Nezbudilať hlasy ruka zasvěcená;

Smutně stojí tam ve bledém lesku luny,

Zpěvec povolaný nesahá ji v struny;

Perutím jen větrů nástroj se zachvívá

I čarovný nápěv ozvěnou doznívá.

Místo slzí pěvce chladné kapky rosné

Ovlažují struny harfy zvukonosné,

O níž pověst divná ode dávna sluje,

Zvukem svým že mrtvé z hrobu vyluzuje;

I vše bezživotné že procitne k žití,

Lze-li zasvěcenci zvuk z ní vylouditi. –

„Neste mne, ó větry! V čarobystrém běhu

Tam, kde harfa dřímá, k zámořskému břehu!

Cítím v sobě sílu, struny probírati

Rukou odvážlivou, píseň si zahráti,

Níž by při kouzelném strun obživnul znění

Mrtvý kolem kraj, i obraz mého snění!“

Zašuměly vlnky; jezero se chvěje,

Loďka bílá k břehu větrem hnána spěje;

Žádný ji nevede, sama se kolíbá,

Tam, kde jinoch čeká, plynouc se zahýbá;

On v ní chutě stoupí, a větrům se svěří,

K břehu vzdálenému bystrý let zaměří.