POVOLÁNÍ. (2.)

Zříš-li onny květy bílé

V skal severních pustém stínu,

Jak se dechem třesou nočním,

Chladicí se v země klínu?

Zříš-li vlnky stříbropěnné,

V záři luny an se třpytí,

A nad břehem objasněným

Severní jak hvězda svítí? –

Slyš, ty květy a ty vlnky

Slova tajná si šeptají;

Temný jak jich hovor, s výše

Hory lední poslouchají!

A kde luna břehy líbá,

Harfa v blahém dřímá snění,

Struny větrem prohýbané

V chladném skví se políbení.

Kolmo sněžné strmí hory

Obloze ku zamračené,

Mezi nimi chovají se

Hroby věkům zasvěcené.

Ano, jsouť to ty pahorky

Nocí tmavou zastíněné,

Pod nímiž se kryjí čela

Věčnou slávou ověnčené.

Po náhrobkách větry chladné

Soumrační pustinou vlají;

V lůnu však té stinné země

Vřelé srdce spočívají.

Srdce věštců, srdce zpěvců,

Srdce plné lásky citu –

Minstrelů, Skaldů i Bardů

V podzemním se kryjí bytu.

„Skály, náhrobky vy věčné!

Hroby tiché an hlídáte:

Proč tak smutně s šedých výší

K dalekosti pozíráte?

Větrů jak severních bouře

Předivoce vás ovívá,

A ta harfa opuštěná

V stínu vašem předc zaznívá!

Ó jen jeden z sladkých zvuků

Zbudit by mně bylo přáno,

Z tmy ku světlu by procitlo,

V noci věčné co chováno;

Po obrazu tom jedinkém

Rozčílen můj duch toužívá,

I vše snění mého žití

Ve vidině té se splývá!“

Takto jinoch. Slova jeho

Větry nesly dál a dále,

Ozvěna až oněměla

Nejzáz na severní skále.

Tichá byla noc. Na dálném

Břehu loď se zastavila;

S oblohy jen zář severní

Proudy světla rozvalila.

Jinoch trnul nad pustinou;

Zdálený je domov jeho,

Kraje neznámé mu kynou;

Břeh se pění – sníh se bělá,

Obrazy dědinné hynou.

Květné nivy, stinné stromy,

Žhoucí růže zde nezočí:

Stráně lední, pustá lada,

Holé skály vstříc mu kročí.

Ale slyš – za skalinami,

Odkud zpurně vír zavívá,

Sladkých zvuků tajné lkání

Od hory k hoře zaznívá.

„Krajiny nechť jsou i zpustlé,

Sever nechť se hrůzně jeví:

Takové kde znějí zvuky,

O pustinách mysl neví!“

Těmi slovy mladík vzdychnuv,

K dědině vzhled zaslal jeden,

Druhý k zjevu kouzelnému,

A se vřelým srdcem kráčel

Blíže k tónu slyšanému.

Mezi dvěma skalinami,

Věčným sněhem přikrytými,

Ouzký průchod v doly vede

Stézkami zastíněnými.

Pokraj skály nad průchodem

Pozorlivý stařec sedí,

Na jinocha bloudícího

S výše objasněné hledí.

Víť on, jinocha co vábí,

Zná mladíka toužebnosti;

Bystrý jeho zrak zasáhne

Až do srdce hlubokosti.

Dnem a nocí tam obývá,

Jakby hlídal zpěvců hroby,

Zasmušile dolů hledí,

V mrtvé jakby zíral doby.

– „Starče, rci, jaká že dráha

V onny blahé vede kraje,

Z nichžto hlas čarovné harfy

Sladkým zvukem v dálky vlaje?“ –

Oči starcovy se pnuly

Na jinošské jaré tváři;

– „Jak?“ – dí – „ty zde pobluzuješ

Chladem pod severní záři?

V zámořské což vlasti lůně

Srdce tvé si nehovilo,

Že v seversko pustochladné

Toužení tvé zabloudilo?

Zde se nerdí růže jarní,

Mrtvou zem jen sníh pokrývá;

Zde slavíků nezní lkání,

Vír tu hlukem poušť provívá.

Vrať se zpět! Kde domov kyne,

Květou věnce tvé mladosti!

Domácnost, přátelství, láska

Jiné poskytnou blahosti.

K žití vrať se uvyklému,

K břehu spěj opuštěnému;

Smutnéť je zde přebývání

Srdci osamotnělému!

Vím, co tebe k harfě vábí,

Ducha tvého znám želání;

Důkazem-li však již vůle

Vznešeného povolání?“ –

„Povolání?“ – vece jinoch –

„Povolání strun se tknouti?

Nevím! – Není-li mi dáno –

V pustinách chci zahynouti!

Za vše vnady a pohodlí

Z klidu domova kynoucí

Nedám jeden z těchto zvuků

Harfy kouzelné plynoucí

Což mně domácnosti blaho?

Čin a boj kolují ve mně!

Vznešenost tak mocně vábí!

Krása dojímá tak jemně!

Dítě byv, za jitra časně

Na pahorky jsem spěchával,

Šeptot jihu, šumot listů

Blažený jsem poslouchával;

A ten jih, ty listy šumné

V souzvuku mně zaznívaly,

A vše sladké jejich hlasy

V srdci mém se ozývaly:

Záře, stříbrné co struny

Jasoňovy vše se chvěly;

Háje, svěcených co chrámů

Nápěvy mně v jaru zněly.

Noc kdy tichá blížila se –

Slyš! Tu jemně mi zavlály

Struny harfy nespatřené,

Jakby k sobě mne volaly.

Tón se nad horami snášel,

Vábně údolím zavíval,

City nevyslovitelné

Tajně v srdci mém budíval.

Dědinu jsem svou opustil

A v ta místa, odkud mořem

Čaromocně zvuky vlály,

Osudné mne větry hnaly.

Přijmiž mne! Rci, kde je harfa?

Kouzelné nechť zvuky jeji,

Rukou mojí probuzeny,

Krajinou dalekou znějí;

By ve všedním světském hluku

Krajem zavzněly mlhavým,

Tajemným strun rokotáním

Srdce k citům budíc pravým.“

I dí stařec k jinochovi:

„Tvou co mladost roznítilo,

Co jsi ve snách jen slýchával,

Jdi, by se ti zopravdilo! –

Dlouhá vede cesta k cíli;

Touha neukojitelná

Dráhou umělce provází;

Koříst tam však spasitelná!

Jdi a zvučné strunky okus,

Hraj, co v tobě touha hrála;

Vidina by mysli žhoucí

V příbuzných i srdcích zrála!

By zas k žití procitnulo,

Věkami co pochováno;

Příští by tím znítilo se,

V minulosti co konáno.

Pěj! Neboť ty’s povolaným!

Kdo již z mládi v touhách žije

Luze neznámých, tomuž se

Povolání v srdci kryje

Vznešené! – Básnická říše

Obrazův se ti odvírá;

Pěj! A nechť se píseň tvoje

Světem zchladnulým probírá!“ –