POVOLÁNÍ. (3.)

Kde ve samotném dolu, vůkol ostíněném,

Kouzelná harfa dřímá v snění zádumčivém:

Až tam zabloudil jinoch; a vidina, hle! jeho

Se v jasné skvěla záři nástroje čarovného.

Dřímajíť harfy struny, i sladké nápěvy,

Až zbuzené zvolencem se k žití vyjeví.

Co s Eolinou zvučnou, vzduch s nimi si zahrává

A k vzdáleným krajům smutně pozbuzení volává.

I mladík spatřiv harfu, k ní s touhou pozírá

A rukou vyvolence vše struny probírá.

Hle! Jak se moře pění, zvuk nad ním kdy zavěje,

Jak blahem šumí háje, kraj milosti se chvěje!

A stíny zpěvců dráhných z snů věčných prociťují

Poslouchajíce zvuky, jež struny poskytují;

Do hlubokosti země pronikne liboznění,

Nad oblaky se vznáší jinocha vroucí pění;

Pod zemí co je kryto, zvuk jeho neminul,

Nad oblohou co žílo, on k zemi přivinul;

Co dávno smrti dáno, on v život povolal,

Co k zemi připoutáno, on nebesům podal.

Slyš! On o lásce zpívá, a země miluje,

On nesmrtelnost pěje, a smrt obživuje!

Na minulost zpomíná i zpěvce zašlých časů –

Slyš! jak šeptem děkují zvučnému jeho hlasu: