Povzbuzení.

Pryč, chmuro resignace, jíž se čelo smuší –

nejsem stár!

Tep čilý dosud v ňadrech, dosud cítím v duši

dávný žár.

Nechť chladným, šerým vzduchem truchlivě se chvěje

bílá nit –

v mém nitru posud léto, dokud prsa hřeje

onen cit.

Nechť vyryl vrásky v čelo, jarou sílu schvátil

mnohý žel;

nechť s křídel duše zpráhlých drsný život sklátil

svěží pel;

nechť mnohých želím bludů, pozdní lítost budí

mnohý hřích;

nechť vidiny mé zbledly, péče mysl trudí,

zhořknul smích:

Přec dosud srdce moje se životem pojí

tisíc pout,

od země sterých vnad mně nelze duši svoji

odtrhnout.

Mne dosud uchvacuje v různé krásy vznětu

příroda,

čel horských majestát i nejmenšího květu

lahoda.

Jsem okouzlen, když pěvce na haluze květné

vrátí jih,

když chrpa klasy protká, na okno mi slétne

první sníh.

Zřím dosud s vytržením, sedě v stínu vonném

našich lip,

jak v daleku se míhá modrým, velkým zvonem

svatý Řip.

Mně dosud k srdci mluví v kole luk a rolí

tichá ves,

ty střechy doškové a vížka nad topoly,

v dálce les,

skal sivé rozvaliny, jejichž stín se sklání

v jasno řek –

ta zem, jež plna pro mne drahých snů a ždání,

zpomínek,

ten hlahol, který ke snu nad robátka čelem

sladce zněl,

s nímž pojilo se všechno, co v tom žití celém

rád jsem měl.

Mně dosud celou duši snaha bratří jímá,

ples i znoj,

má ruka dosud silna, s nimi čepel třímá

v perný boj.

Jsem dosud lačný činu, ještě v resignaci

nechci tlít.

Ne, nejsem stár! Chci ještě v zápalu a práci

žít, ó žít! –

Vím, blíže kráčí doba, kdy mé síly schromí

stáří mráz,

i duch se zkalí, zemdlí, až tu trosku zlomí

smrti ráz.

Neb klesnu ještě dřív jak list, jejž z nenadání

vichr svál,

má zajde památka, jen popel země schrání –

a co dál?...

Leč okem zasmušilým nezřím v zimní kraje

příštích dní,

duch s trapnou pochybností nehříží se v taje

záhrobní.

Dost dlouho úsilovně v záhad husté chmůry

zrak jsem pjal

a volal ku hvězdám, však odvětu se shůry

nedočkal.

Již marně nezalétám k němým oněm výším

na potaz,

jen srdce svého ptám se a tam v těchu slyším

jasný hlas:

„Nech marných dum! Víš jen, že postavil tě kdosi

na tu zem –

nuž, z rukou tajemných ty skromné zemské losy

vděčně vem!

Jest malý tento svět a přec tu nekonečný

skvostů sklad;

nuž, bádej v jeho divech, těš se pohled vděčný

z jeho vnad.

A věř, že ona moc, jíž v souladu se třpytí

světů rej,

týmž ladí souzvukem i dissonance žití,

lidstva děj.

Žij podle zákonů, jež vryla ruka její

ve tvou hruď,

a čistým vidinám, jež v duchu tvém se skvějí,

věren buď!

Žij, pracuj, dokud můžeš, a když spláchne k zemi

žití plam,

skloň hlavu oddaně a nevolej v rov němý:

Proč a kam?

Co konal jsi, v tom jistě budeš v zemské vlasti

žíti dál,

nechť čas by jmeno tvé, tvou stopu do propasti

navždy svál.

Nechť lichá na pohled tvá práce nezůstaví

ani sled,

přec čásť to odkazu, jímž lidstvo bez únavy

kráčí v před.

Dál k dobru, pravdě, kráse půjdou mladé čety

příštích dob

ve svatém zanícení přes tvůj bezekvětý,

vpadlý hrob.

A když se rozedmou jim v jasném, zlatém skvění

korouhve,

snad radostné to bude záření a chvění

duše tvé!“