POVZDECH NA OSAMĚLÝCH CESTÁCH.

Zhasnul den, a zhaslo slunce,

vůkol noc a vichr duje,

a mou duši osamělou

černý smutek obletuje.

Černý smutek letí duší

jako havran sněžnou plání,

duše má jde pustou cestou

na níž kvete – odříkání...

Na mých cestách zhasly hvězdy,

Píseň moje nocí spěje,

k metám svým a cílům svatým

kráčí duše přes závěje.

Vonné květy na mých cestách,

běda, nikdy nepučely,

s Láskou svou i s Písní svojí

zůstal jsem vždy osamělý...

Místo jarních žhavých jiter

nad mou hlavou mračna hřměla,

pouští světa neúchylně

nesla se má duše smělá.

V neúchylné mojí duši

slavně žila slavná víra:

na bojišti hyne tělo,

avšak duše neumírá! –