Povzdech.

Věk za věkem se rodí, plá a zmírá,

a věda shásí matnou pověr svíci.

Jen bída stále hrob svůj otevírá,

jen ta jest neumírající.

Co mudrců již, básníků a králů

své srdce hnětlo po čas žití krátký,

by lidstvo vedli k cestě ideálů!

Leč bída stále křičí na ně: Zpátky!

A před bohem, jenž smutně světem kráčí

a prohlíží žně svého vykoupení,

tak chodí ona o hladu a pláči

a klasy chudých slzou v kámen mění.

Má chotěm zločin, nevědomost matkou,

všem myšlénkám se, moudrým snahám rouhá.

Tam ctnost i radost klesá mdlobou vrátkou,

kde bída za ní kuplířsky se plouhá.

Kde Dante s Vergilem, jenž bídy peklem

kdy prošli, kde jich nadšení a víra?

Svět Koriolán zdupal v hněvu vzteklém

a Gracchus stále na pranýři zmírá.