POVZDECH

Když vtrhnou do lesa dělníci

a počnou razit si cestu

a budovati silnici

k nádraží nebo městu,

když kamením zní a železem

ryk inženýrského hladu

a klidné věci s klidným snem

rvány jsou ze svého řádu,

tu vyhnán z tichého doupěte

i drobný živočich lesní

z řinčící bouře té prokleté,

jež kolem něho běsní,

s životem holým prchá jen,

řev lidský v patách maje –

Tak hnán a štván a pokořen

a jemu se podobaje

mu závidím, neb jeho jest

svět před ním, noc mezi vřesem.

Mě z místa na místo staví pěst,

on volnou cestu má lesem.