Povzdech.

Kolébko, v které usmívá se

mé dítě sladkým žití snem,

ó živá básni v štěstí jase,

kde věřit lze a doufat zase,

jen pohled na tě – dojat jsem.

Ty hrobe v nesšlapané trávě,

kde neznámý můj dřímá děd,

sny jaké vzbouzíš v mojí hlavě,

že chvím se, váhám ostýchavě,

jak Hamlet jsem, jenž lebku zved’.

Kolébko, hrobe, mezi vámi

svět celý zmítá se a vře,

váš taj poutníka divně zmámí,

sám vejde v snivé vaše chrámy,

však jiným dvéře uzavře...