POVZDECH.

Už travou stezka zarůstá,

kde líbal jsem Tě na ústa

před mnoha, mnoha lety,

čas dílo zkázy dokonal,

hoch jeden čilý si Tě vzal,

mne stihl osud kletý.

Dřív mnohá dívka blouznivá,

dnes jenom hluchá kopřiva

se na mne ještě věší,

po zubech ani památka,

já pouštím zlatá prasátka

po stropech svojí pleší.

Ty štíhlá jako lilie,

když ponejprv se rozvije,

jsi byla tenkrát v pasu –

dnes rovnováhu v tramwaji

tvé bílé nožky zviklají,

kdo ukradl ti krásu? –