POVZDECH.

Jak vějíř by svým vánkem

juž zkojil celý kraj,

a obéval ji spánkem,

do nitra vnořil taj:

Je noc a hvězdy svítí

na bludných dráhách svých,

jak bílé zlaté kvítí

rozsáhlých po lesích.

Ve kraji ticho všude,

vše dřímá, měkce spí,

co posledního zbude,

to v mé se duši chví.