POVZDECH.

Když buřič zemře – národ získá –

mně jistě moje rodná víska

nebude stavět pomník kamenný,

až jednou složím v hrob své kosti –

národ jen řekne: rejpal sprostý,

a pokrčí jen trochu rameny.

Škoda, že nejsem básník modní,

nepíši verše sladkovodní,

ač bych je tak rád umět’ chtěl,

neb pak by národ ronil slzy

a po mé smrti jistě brzy

zármutkem by se ubrečel.

Takhle však zemru jako rebel,

jenž pánům v týle často seděl

a pálil jako kopřiva –

a národ řekne: rejpal sprostý,

natrápil se nás tady dosti,

zkazil si firmu za živa.

Proto mne jednou po mé smrti

odtáhnou někam panští chrti,

třeba na kusu osrdí –

do lesů, plných milé vůně,

a tam budu spat v jejich lůně,

kde ticho je – nic nesmrdí.