POVZDECHY

Škoda, hochu, škoda je tě,

tahounem jsi na tom světě.

Ochočí tě prázdní troupi,

kdo víc podá, ten tě koupí.

Škoda, hochu, škoda jistá,

že je z tebe žurnalista.

Z pana profesora Vašíčka

zbyla už jen mrtvá kasička.

Moudré nohy čapou v školní síni,

bříško bloudí doma po kuchyni,

hlavu, kterou státu slouží věrně,

zapomněl si včera v ředitelně,

srdce, aby ušlo možné zradě,

odletělo k zemské školní radě.

Ejhle naši mladí! Nová nota,

návrat k přírodě a do života,

zeleň, kvítí, láska, jásot, tance.

Konečně je tady renaissance!

Geniální!: po kavárnách zívat

a tak krásně a květnatě zpívat! –

Rád bych sdělil sladké tajemství ti,

odkud tolik čarovného kvítí:

Pod večerem geniové slávy

na luka se chodí napást trávy.

Katoličtí modernisti,

před vámi já smekám.

Vy jediní smíte vlézti,

jaká milost, jaké štěstí,

Jeho Eminenci někam.

Hubu zavřít, konec křiku,

milý český historiku!

Pamatuj si jednou pro vždycky:

království je pojem mythický.

Nebezpečno v Čechách mluvit s králem.

Císařství je naším ideálem.

Humanismus dějinami letí.

Poručme se pánu Bohu, děti!

Ztluče-li ti Němec paličku,

obrať se a dej mu hubičku!

Překypí-li někdy krev ti všecka,

odstěhuj se radši do Turecka,

tam se nemůže ti stát nic zlého.

Alláh je Alláh

a Masaryk prorok jeho.

Ušima bloudí

nad hvězdami,

očima slyší – –

Pán Bůh s námi!

Mystický Šimšo, nebeské zvíře,

v čelo se ťukni!

Hvězd se držíš na papíře,

a doma sukní!

Odpusť pámbu všechny hříchy!

Zdálo se mi, zdálo,

že se zase jednou v Čechách

s Němci bojovalo.

U sta hromů! vzkřik' jsem, plakal,

prohrajeme, páni!

Vždyť nemáme ani zbraní,

jaké bojování?!

Utište se, potěšil mě

přítel v krutém bole,

vždyť máme dost repetýrek,

nahoře i dole.

Bláto bylo, jen se lilo,

když se vyžle narodilo.

Osud přeurčil tak, kletě!

Musy, tolik škody!

Narodit se v parném létě,

bylo by míň vody.