POVZDECHY

Má záře rozlitá, ach svobodné mé dálky,

trysk, rachot rychlíků, změněný v žízeň zrak –

kdy dobrodruh se smál na svět i na fialky,

kdy města zajatec na chvíli byl jen pták.

Ach, dnové zářiví, dny s lehounkými křídly,

s plachtami – motýly na ploše modrých vod,

sny jitřních zázraků, háje, v nichž víly bydlí,

kdy zpívá srdce, pták i světlo o závod.

Zas vítr probudí píšťaly z ustrnutí,

a řeku pozlatí, pozlatí listí vrb,

kam uprchnout, kam jít od téhle steré smrti,

od toho krutého, pánovitého – trp!

Má záře rozlitá, ach svobodné mé dálky,

už po vás nežízní můj probuzený zrak,

chce smát se na domov, chce smát se na fialky,

do hnízda vrací se zbloudilý v světě pták.

Heřmánku na mezích, ach plakat ve tvých dlaních,

s čekankou vybledlou klečeti u silnic!

Koníčky poslouchat a cvrčky v širých pláních,

v tvém šatě slzavou skrýt, mateřídouško, líc!