Povzdechy.

Bože můj, bože můj,

jaké máme časy:

na polích nezrají,

více plné klasy!

Máku dost, charpy dost

heřmánku až bílo,

žaludek kazí se,

kdy chuť není v dílo.

Bože můj, smutných jsme

dočkali se časů,

hrůza je dívat se

na tu naši chasu;

práce jí nevoní,

nedbá si osení,

o lásce zpívá si

a přec se nežení.

Jestli to půjde tak,

budem asi míti

na místě obilí

samé plané kvítí!

Myli to přečkáme,

je mně synů líto:

ubozí nebudou

míti na chléb žito!