Požár Moskvy.

Bělostná, kamenná pohádko Severu,

ty luzná Moskvo, dcero Orientu,

halící vnady své v kožešin nádheru,

jež plné máš truhlice brokátu, hedvábu, kmentu,

jak jsi se zachvěla v panenském strachu

a v úzkosti, jsouc opuštěna ve svém stesku,

když tlupy Francouzů, Němců a Vlachů

šat rvaly tobě s těla!

Jak jsi se chvěla,

když uzřela jsi spitou soldatesku!

Mrtvoly carů tvých třásly se ve hrobech

v podzemí tajném chrámu Michaela,

dunivý kroků hluk zabušil v jejich snech,

třesk ocele řinčivý. Vojenská čeládka klela...

Nad těmi starými, svatými hroby,

hle, pochodně jak čadí v děsném plápolu!

Lakota hledá tam pokladů zdoby...

Sbor carů procit v snění

a v hrůzy vyjevení

má za to, že zří hordy Mongolů.

Do Kremlu chmurného Bonapart hrdě vjel,

ten zbloudilý syn Velké Revoluce,

jenž s Bohem o vládu na světě v zápas šel

a na mžik přec obrovský vesmír v své udržel ruce...

V tu chvíli Hospodin sestoupil s nebe

do ulic moskevských a všude zhoubu dštil,

v hořící moře, ach, proměnil tebe,

ó, bílá Moskvo carů!

Z plamenů žáru

své hrozné Mene Tekel promluvil.

A Bonaparte soud svůj čet’ a porozuměl,

neb v knihách osudu on dobře čísti uměl.

Vzhléd’ k nebi s dumnou výčitkou. Pak prudce vstal

a k vyhození Kremlu stručný rozkaz dal.