[Požár Tater] (Půlnoc)

I byla půlnoc. Netopýři

se ovšem zahnat nedali.

Já slyšel je, jak skřehotali,

a jak jim zuby jektaly.

A snad to zase lidstvo bylo

a jak to lidé dovedou,

šli na pekelných mocí dílo

svým rozumem a besedou.

– Hor požár? Kdo to kdy byl slyšel?

Les hoří, ale skála ne!

Kleč může shořet, ale výše

se sotva plamen dostane!

Blesk zapálí, leč chytí zrovna

od něho dřevo po dešti?

Voda se naftě nevyrovná,

náš mozek ještě netřeští!

– Že přece při tom naříkáme,

chór bláznů ovšem nemilý?

To proto, že jsme dočkali se,

co dávno jsme už tušili!

Hehe! Kde rozum váš teď, páni?

Kde mezi námi visíte?

Kde mlčíte teď zařezáni?

Nuž shoďte je a zabíte!

– Je možno, živel přidušený

že proplazil se pod horou,

napojen cizí hořlavinou,

že nebyl zdržen závorou,

že stráže bdíti zapomněly,

v sen zkolébány teplem střech,

zatím co mlýny dějin mlely.

A možná, že jsme na posměch!

– Teď raďte, teď! Co činit nyní?

Jak zastaviti záplavu?

Což máme háky jíti na ni?

My nejsme padlí na hlavu!

Či máme v džberech nosit vodu,

jak dědů kdys to kázal zvyk?

Však ve vzduchu je na pochodu

víc nežli živlů vztek a křik!

– Na požár nejlíp ohněm jde se,

jímž luh se napřed vypálí,

pak stepní žár už jenom kouřem

se nad krajinou převalí. –

Což spálit, spálit bez lítosti,

co patřit nám už nebude?

Což kdybys naběh’ se svou zlostí

na naši vzteklost, osude?

– Což vyorati brázdu obří

kol ohně obřím traktorem?

Což vyhrát bitvu nečekaně

jedině slepým náporem?

Má vůbec něco ještě cenu,

když všude hůř než hnusně je?

Nuž vzhůru, všichni, do plamenů

a křídly svými zdusme je!

Co tehdy temnem zavichřilo

a vyrazilo nad propast,

to dovedlo by zlomit ducha

a jistě ptáka v letu zmást.

Ten šumot s náhlým rykem vzteklým!

Dodnes to moje nervy rve,

mně bylo, že jsem nad předpeklím,

odkud nás nic už nevyrve.

– Jsme bezmocni! Nás žádný nezná,

jsme bez pomoci, komičtí!

Zmizela doba přelíbezná,

dnes sírou ďábel do ní dští!

Ó zastavte se, zastavte se,

kdo prcháte kam do polí –

vám sláva dějin pozdrav nese

a po něm nic už nebolí! –

Tak bědovala, naříkala,

ta strašná hejna skuhravá,

zatím co lesy barvily se

čím dál tím více do žhava.

A přece znělo chvílemi to

jak harfa všemi strunami,

jak píseň, které není líto,

že nic snad není nad námi –

jak nápěv, který pro sebe zní

a svojím rytmem přetéká,

že nezrodil se zrovna včera,

že dávno je tu zdaleka –

jenom že píseň trhala se

jak tenká nitka hedvábná.

Já viděl v mihotavém jase

podivné věci z pradávna.

Což neměl svoje zrady Kavkaz,

jak v mládí o nich pěli nám?

Nevyhýbal se s přízní svojí

ni hochům ani šedinám,

však potom sťal je. Hlavou hodil

jak obláskem kams do řeky.

Rek zhas’ – leč už se nový rodil

a zase chtěl žít na věky!

Což neměl kopec svoji zradu,

nizoučký kopec nad Prahou?

A národ platil za tu chvíli

svou ctí i svojí povahou!

Zatím co říše hledali si

ti ostatní až za moři,

my raděj’ tiše živořili

jak domkař, který vyhoří.

Což neměl svoje zrady každý,

kam zahledíš se, pevnin pruh?

Úpěl i měsíc nad oblaky,

do hrsti smál se dobrodruh,

svět divadlem byl jeho snahy,

kdo jí moh’ v díle brániti?

Čas vychovával na nás vrahy,

my museli být pobiti!

Ó vraždění a pobíjení,

vystrčte ruce nad hroby!

Co na tom, že tu jámu někdy

kdos věncem s květy ozdobí?

Vy padali jste leckdy zdarma,

svět prospěch neměl z vašich těl,

dál hleděl jako buvol z jarma,

za něž se dávno nestyděl!

Vystrčte ruce! Jaké háje

to vzrůstají až k obloze?

To přespanilá Evropa je,

tak dozrává k své úloze

být hostitelkou oněch duchů,

kteří nám ráj snad otevrou?

Co šklebíš od ucha se k uchu?

Měl by být konec s touto hrou!

A není-li, zas na kulisy

ty sobě pozor dobrý dej

a nevěř, když snad vlast má pro tě

svůj usměvavý obličej!

Závaží hodin stále táhne

i tiká těžké kyvadlo –

však zítřek nad něčím se nahne

a sletí, co dřív nespadlo!

Kulisy všade různě stojí.

Je někdy blízko do Athén

a někdy dál... Však jedno vše je,

když neslavný se zrodil den.

Jednou jsme rek sám vedle reka,

podruhé jeden zradil nás,

hned smyčka po hrdle se smeká,

vše padá zhoubě na pospas!

Athény hoří! Z lodí v dálce

zní jedna kletba do bouře,

zatím co Peršan vraždí starce,

jde s mečem z kouře do kouře,

nešetře co se hýbe ještě.

Což pomsty bůh už nežije?

Ó plačte nyní za nás, deště!

Proč nevzletíte, furie?

V palčivém stála půlnoc tichu

a jenom blázen už se ptal:

Což zřítila se nebes klenba,

když Jeruzalém víchem vzplál? –

Vši úzkost tenkrát vrh’ jsem v plamen:

Ať shoří, co nic nevzkřísí!

A Tatry zašuměly: Amen!

A dopěj, co jsme řekli si!