[Požár Tater] (Ráno)

Odpusťte, prosím, panstvo skvělé,

že ve dnech, které k nejdražším

snad počítáte, že vám verše,

jen pouhé verše přináším.

Já nevím, jak vám ještě chutná

ten dnešních zmatků divný řád,

však že to nota celkem smutná,

já o Tatrách bych zapěl rád.

Je jistě dobře dávno znáte.

Štít kryje v mračnech zase štít,

však můžeš přes ně k bratru dneska,

k sousedu na besedu jít.

Slyšte mé verše, vzácní páni,

i kamarádi starých dob,

chci zapět píseň, jak se patří,

bez kudrlinek, bez ozdob!

Že o pár taktů delší bude,

co na tom komu záleží?

O potlesk věru nestarám se

ni u starých, ni v mládeži –

já o požáru zpívat budu

a k požáru se netleská,

leda že zaháněl by nudu,

jež přestala být nebeská.

A Tatry byly vždycky sláva,

jež zkameněla v pomezí.

I na nich byl snad Prometheus,

přikován k Zemi řetězy.

Dnes vniknout v ně je ovšem výlet

stejně jak jízda na saních,

však myslit na ně značí šílet

nezkrotnou touhou být zas v nich.

Jaké to bývá ráno v srázech,

kdy slunce v škvírách ocelí

se po přeostrých řine hranách,

zpívá jak příval veselý!

Kde, noci, je tvé kouzlo celé,

s nímž ještě teď si duch můj hrál?

Ty’s měla hvězdu na svém čele,

kde jsou tvé víly, jejich král?

Hle – žula, která nahou ženou

v měsíci stála přede mnou!

Kam poděla se tato krása

s půvabností svou přejemnou?

Tu věci dějí se, jež asi

se časem jinak zavlní,

tu ještě úsvit planet hrá si,

vše plně jinou náplní.

Hle – propast, která smrti hloubkou

se vzdouvala a vlnila!

Jak černá studna děsila nás

a přece zase vábila.

Velebné ticho nad ní stálo.

Teď začal v ní tam tajný rej:

pusť ze zajetí fauna, skálo,

a déle nám ho neskrývej!

Ach kdo vás, hory, zřel už z dáli,

kdo nepodleh’ vám pokořen?

Vždyť čníte v prostor jako přízrak

a plujete jím jako sen,

vy postihnouti nedáte se,

jste jako uzavřená věž,

když do vás někdo srdce nese,

vy na něm chcete duši též.

Když ráno zmrzlí za balvanem

my jako slepí vstávali,

vy smíchem, smíchem v holých bradlech

jste zevšad na nás mávaly.

Jak slušela vám tato mluva,

to nevypovím za krátko,

ne, hory nejsou žádná chůva,

jež hlídá hodné děťátko!

Děťátka musí vzhůru, dolů,

pak jako mouchy na stěny,

až mžouráš kdesi jako přízrak,

nad norou králík zmatený,

pak těsninami nutno lézti,

kde praští, vrzá každá kost,

však máš-li pouze trochu štěstí,

vše mění se tu na radost.

Vždy výš a výše vede cesta,

co srdce blahem burácí,

vždy výš a výš se dostáváme

jak nejšťastnější tuláci.

Jde poutník středem pachů, vůní,

do smíchu je mu, do zpěvu,

a jako had se potom sluní

v zrcadle zlatých úsměvů.

Tam viz jen, viz! Co v dálkách vstává,

toť dvojí zdejších výšek líc,

a tento kraj ti se vší krásou

jde milostivě tady vstříc,

jde do tě plnou branou očí

a pronikne tě docela,

i když snad v závrati se točí

tvá postavička nesmělá.

Ten dvojí ráj lze jasně vidět

a nevíš, který víc ti dá,

zda ten, co hvozdem hlavně vábí,

či ten, co hroty vysílá

až v oblaka. Tam vrch je ze skla,

jak mluví o něm pohádka,

kde jsou však jeho kouzla lesklá?

I tam je lidská čeládka!

Slyšíš, jak z blízka hvízdá na tě

svišť, kterého však neuvidíš?

To vlastně volá na nás divů

nepopsatelná, zvláštní říš.

Všechny ty vody dole v hloubi

zvoní jak sníh v jam úkrytu,

zde s nicotou se život snoubí,

tká závoj ze všech pocitů.

Ať skáče tvoje fantasie

přes roklí změť a hřebeny,

tvá existence propadá se

zde jako potok ztracený.

Jen stesk a tam to stádo buků

tě vyvádějí ze zmatku –

zde stojíš stranou všeho hluku

a něco snad jde pozpátku...

A ještě květin něha tu je,

jež mírní otřes mysli tvé:

tu lomikámen se ti klaní,

tam kopretina k sobě zve –

však ty zas hledíš za oblakem,

kde výška volá průzračná?

To známe – chtěl bys býti ptákem

a vzletět, vzletět nad mračna?

Snad kozorožce že bys uzřel,

jak stoupá žlebem k mýtině,

snad na medvěda že bys křikl,

co vylétá tam z jeskyně?

Naproti ještě protěž vzkvétá

a nízký hořec vedle ní –

pojď pro ni! Nejsi přece sketa

a se srázem jsme spřízněni!

Jen ještě jeden pohled odtud!

A zítra zase odjinud –

tam s oné výšky, na niž vede

jen pot a námaha a trud!

Zde správně had nás doprovází

jak symbol, i když zmije to,

my také nejsme víc než plazi

a žijem’ šťastni přes léto.

Teď pratůň jak by houpala se

a vábila v své náručí.

Slézt hory vždy je dobrá lekce

a ledačemus naučí.

Ne, nesletíš! Jen zvolna dolů!

Teď zavři oči! A teď skoč!

Slezeme jednou Alpy spolu,

toť švanda jako kolotoč!

Však možná, že se obzor točí

ve výškách trochu čileji?

Já vím, že hlava tvá i rozum

se hlouposti té zasmějí,

však počkej, možná ukáži ti,

co v životě jsi nepoznal!

Tam dole pod námi to svítí!

To mořské oko? Ne! To dál –

to malé, co tam ukrylo se

pod kosodřevin zástěru!

Jen poshov, co ti trochu vody,

do čisté láhve naberu!

Co zříš v té vodě sem tam plovat,

to u nás převzácný je host,

že chtěl bych věru recitovat

nejhezčí verše na věčnost.

Toť žabronožka ovšem pouhá,

však nečekaný její druh,*

a odtud jí jsme připojeni

prý na polární někde kruh!

Zůstala u nás, žije s námi!

Je země míň, když na ni zřím,

a přec jak by nám nad hlavami

hřměl skřípot točny povětřím.

Slyšíš ho? Dobře slyšet je ho.

Jako když dálka zavzdychá.

To není kámen, co teď hřímá,

ozvěnou sem k nám do ticha.

Zem’ byla kdysi dlouho mladá –

já vpřed nemohu ani zpět:

snad nyní něco na nás žádá

a neví, jak to povědět?