[Požár Tater] (V bouři a vichřici)

Co v mládí v horách vábilo mne,

to dá se krátce zachytit:

mne horský kořen fascinoval,

já chtěl jím kdysi taky být.

Byl život časem všelijaká

a zpropadená písnička,

na štěstí nebyla v něm čáka,

melodie spíš pro sýčka.

Jak relikvii jsem ho vozil

v studentském kufru po vlasti,

co prožil on, i já chtěl prožít

se vší své duše účastí.

Probouzel ve mně novou víru,

že pevně držel vždy svůj kout

a vniknuv s mrazem v tenkou škvíru

i skálu doved’ roztrhnout!

Jak často snil jsem nad ním o tom,

že není oč a proč se bát,

když nedáme se nikam prodat

a víme, koho poslouchat.

My s ruským starcem pro svět celý

jsme viděli jen jeden cíl

a my jsme věřit, věřit chtěli,

kde nikdo, nikdo nevěřil.

Až ovšem přišlo živoření,

jež nese klíče k šuplíku,

v němž denní pensum schováno je –

dodnes mám z toho koliku.

Hvízdala všednost různým hvizdem,

jak hvízdá na psa v poli kdos,

když pták se v brázdě loučí s hnízdem,

kde psí ho přece našel nos.

V té chvíli mohl k sebevraždě

být jenom krůček maličký,

však všednost měla pro zábavu

své figurky a barvičky.

Co chtěl ten kořen potom v skříni,

když málem byl už komický?

Vše měli zase v hrsti jiní,

my byli v koncích pro vždycky?

A přece znova lákalo to,

tajemství nové bylo tu.

Snad národ má svůj kořen síly,

a ten nás vrací životu?

Snad lidstvo jím tu sílu drtí,

které se nikdo nevyhne?

Pojď, příteli, jenž nedáš smrti

vše, co se tady vylíhne!

Šel jsem s ním do dnů, které řvaly,

že spraved’nost už dozrála,

šel jsem s ním na poušť, kde jsem slyšel

v dálkách jen heslo šakala,

ví bůh, kde mně ten kořen vzali!

Co se symboly v příboji,

kde zlostný vír se blíže valí

a o kus dřeva nestojí?

Jak smutno bylo nám, to neví,

kdo neprodělal s námi to,

však my jsme proto neumřeli.

Zbylo jen pusté koryto,

kterým se včera řeka hnala.

Ó břehy, úkol váš je živ –

to episoda byla malá,

dál je tu žízeň perspektiv!

Jen viz tu bitvu ve třech řadách,

jíž hrozný sekáč hrozí nám!

Tůně už dávno nehoupe se,

vše navrací se k hlubinám,

z nichž tvorstvo kdysi vyšlo k světlu.

Uzříme ještě hory stát?

Teď peklo vzalo svoji metlu

a bude po svém zametat!

Co chceš? Co voláš? Myslíš nyní,

že kmeny náraz vydrží?

Mám dojem, že my oba také

se octnem’ kdesi ve strži!

Ne, člověk s ničím nespojuje

a nic o něho nestojí!

A nyní první útok tu je!

Čím jsme my v tomto souboji?

A po všech hvozdech kosa letí

a seče stromů vršíčky!

Začíná to, jak hrály by si

s nizoučkou travou dětičky,

však sekáč chystá vlastní práci.

Ta půjde trochu hlouběji,

a pravím ti, že teď tu ztrácí

i prales každou naději!

Fik! Fik! Jak sténá to a praští!

Všechno je rázem bez hlavy!

Les padá někam v kotel starý,

hučící kotel děravý!

Svou ruku dej mi! Nehněme se!

Přitiskni se jen v zákopu!

Ted’ nový vichr skáče v lese

a sráží stromy do snopů!

Ne, nehýbej se! Běžet marno

by nyní bylo kamkoli!

Ten sekáč dříve neustane,

až nic nezbude na poli!

Ten vichr, který snopy skládá,

je zase holič s nůžkami,

ač na to zrovna nevypadá –

však bůh se smiluj nad námi!

Co řveš? Že cáry s tebe visí?

Jen když ti noha zůstala!

Příroda – matka na kobylku

by ráda se nám dostala!

Ted’ blázní! Kameny teď metá!

Teď pouští moře z oblaků!

Je konec dnů – je konec světa?

Zhynem’ jak párek chrobáků?

Kde, zuření, jsou meze tvoje?

Tam ze tmy něco prosvítá –

toť stará salaš! Jak je celá,

na padrť celá rozbita!

Ó běda! teď se vrchy řítí –

jaké to živlů šílení!

Ó louky, kde je vaše kvítí?

Je zatlučeno v kamení!

A nyní – nyní – jedle řičí!

Jak šrapnel vždy to zahučí!

Někdo je bere, láme, dusí,

najednou celou náručí!

Jen vzdychnou a už nejsou živy,

zdá se, že s námi zahynou!

A dole věž se tyčí z dříví

a roste každou vteřinou...

A vody bouří, syčí, ječí,

hráz k věži hrnou ze strání!

Což zhyneme tu jako sysli,

špinavým proudem uštváni?

Tam k oné limbě vzhůru dej se!

Ta udržela přece se!

A teď se obrať, podívej se,

můžeš-li vůbec, po lese:

Kde, kořeny, jste, moje, byly

a který běs vás vyvrátil?

Což netkvěly jste, kde jste měly,

což neměly jste dosti sil?

Však snad je – snad je neurážím?

Hle – zázrak, zázrak přec je v tom!

Já věrným nesmím láti strážím,

vždyť – přeražen je každý strom!

Držely tedy – doposledka –

až doposledka držely,

držely, i když se svou láskou

pomalu smyslu neměly!

Snad zbyla někde síla živá,

jež zrodí pro nás potěchu,

i když jen pouhý pahýl zbývá

nad nimi jako k výsměchu?

Pryč pojďme! Poušť nás pustit musí!

Což nevylezem’ z vývratí?

Což musíme tu do večera

a snad i přes noc zůstati?

My viděli už věru dosti,

jsme také, také rozbiti,

my zřeli chvíli nemilosti,

již nechceme už prožíti!

Prásk! – zařval buk a padl před nás

a jako v klec nás polapil.

Prásk! zahřměl blesk, jak říci chtěl by:

Zde je dnes vaší pouti cíl!

Své nechte klidně v ranci mapy,

jste dnes nám nějak předrazí! –

I byly Tatry jako chlapi,

kteří tě za stůl přirazí.