[Požár Tater] (Zpěv po půlnoci)

Já vskutku viděl Tatry hořet,

zlé žízně kol nich žhavý kruh,

i pracovaly stokrát oči

a stokrát více slyšel sluch,

já viděl sopky jícen bílý,

já slyšel horstvo temně řvát,

však smysly se mi nezbortily,

že s výšek vanul ostrý chlad.

Kmen ohnivý jsem zahléd’ výškou

jak nejhroznější minu plout,

však později jsem rukou mohl

pomalu na ni dosáhnout –

to poleno svou píseň pělo,

řeřavé rovněž do běla,

mně s vlky výt se tenkrát chtělo,

však ústa mluvit nesměla.

– Huhú – tak pělo v rej se tlačíc,

v nějž vše se zase vrhalo,

– nech slova svá si v hrdle, prosím,

já za tebou se vydalo,

že mám ti vskutku cosi říci

z milosti těch tam nahoře

až za tisící oběžnicí –

a ty stůj v němé pokoře!

– Huhú – jsem anděl, anděl možná,

jen poněkud snad přestrojen,

– huhú – jsem možná rarach jenom,

co štěká, nežli vzejde den,

což vím, jak vy nás vůbec křtíte,

když nevíte kam s rozumy,

když slepí sebe nevidíte

a strach cit ve vás utlumí?

– Huhú – já všemi ohni planu

a svítím, kam chci do prázdna,

a ty mne tedy poslyš, larvo

v nádobě, která nemá dna!

My doplácíme stále škodou

na všechny s vámi pokusy –

i ty jsi červem v láhvi s vodou,

leč nezvíš, nezvíš, odkud jsi!

– Huhú – proč pořád bereš míru

na čas, v němž hodláš dospěti?

Čas nemá rád, když na své dílo

chceš zárukou mít staletí.

Však poslyš, je tu skryta stezka,

jež by tě mohla vyvésti

ze zmatků, jež tě trápí dneska,

i nad budoucí neštěstí!

– Huhú – že nevíš, o čem zpívám?

Vy frázím přece věříte?

My souvisíme stále s něčím,

co větší je, než tušíte!

– Huhú – mám oči snad ti spálit,

bys věřil, že je jiná zem’

nad touto zemí, kam jsem zalít’

sil podlých vzbuzen nárazem?

– Huhú – stůj! Teď se ani nehni!

Ty dýcháš dechem morovým,

že spaluji se víc než dřevo,

sotva ti slovo propovím!

Já zabiju tě! Nejchytřejší

to ze všeho snad bylo by –

však nepletu se vám do zdejší

snad jediné už výroby! –

A odletělo... Jak se smálo!

Jak zlostný sršeň bzučelo,

leč rychle nazpět přilétalo

a zase jak by šumělo.

Skřek šílenců sláb’, pad’ a umřel,

i myš jsem slyšel pištěti.

A zraky na mne drak ten upřel,

v nichž číst se mohla staletí.

– Je divné lidské pokolení,

duch můj se nad ním kormoutí.

Je tisíc pravd, z nich ani deset

nemůže vámi pohnouti!

Proč máte míň než málo klidu,

meč házíte hned na váhu?

Já viděl v tom bych vaši bídu,

že ztratili jsme odvahu –

– ne rozvahu, již vždycky máte,

že moudrosti jste čítali:

o odvaze já s tebou mluvím,

již často má jen zoufalý!

Je člověk divný síly ženich,

proč před hulváty stojíš tich?

Je mnoho v světě ujařmených,

však ještě víc je zbabělých!

– Hej, uhni, sice pohltím tě!

Co bojíš se, že právě to,

co milujem’, být může kolem

nejstrašlivějším přejeto?

Že to zde shrabe jako smetí

srp války ostřím krvavým?

Já vidím vpřed, leč slyšíš, že ti

nic o budoucnu nepravím?

– Budoucno! Co jsme my jich znali!

Zbyl po nich jenom dým a prach.

Jsou v minulosti k pýše jedněm

a jiným ovšem na postrach –

však smysl jakýs děj už mate,

že někdy rána nebolí.

Vy na jména moc ještě dáte,

chodíte pořád do školy!

– Hej, zbabělci, co chcete na nás

tím nářkem, jenž jde do kostí?

Což chcete někam přehoupnout se

bez úrazu a úzkosti?

Což čekáte snad divy nové,

jež baby jenom poděsí?

Pak raděj s bohem, miláčkové!

Hoplá! Skoč rychle na mne si! –

I letěli jsme, říše zřeli

bez hajných volná hájemství,

i cítili jsme táhnout jitro

a dýchat jeho tajemství.

Svět svobody tam dole vstával

a už se boural z kukly ven,

ještě se čemus pochechtával –

však stál tu na vše připraven!

Ó miliony, já vás viděl!

Pinguin stál vedle pinguina,

však všechno bylo zákon jeden

a vůle všech a jediná!

Zmateny Tatry plály dosud.

I zastavil trám z plamenů

a začal hřímat jako osud.

Vzpomenu na vše, vzpomenu?

– Je jenom pevné odhodlání,

jež odpověď si vynutí,

pak díváme se do plamenů

a nejsme jimi sžehnuti.

Nebude nikdo spálen jimi,

i kdyby zmizel v bouři kdes,

kdo ve své hlavě v prostřed zimy

pro jiné s jarem léto nes’!

– Genius lidstva denně poután

své denně hledá obránce.

Nuž vzhůru, děti, až snad zazní

divoký signál do tance!

Buď souvisíme s velkou věcí

a víme, že s ní rosteme,

nebo jen bědujeme v kleci

a prabídně v ní zhyneme!

– Již obzory se vskutku čistí,

my nejsme hrůze prodáni!

I vstane ten, kdo nemoh’ za nic

a věřil ve své poslání.

Buď – rcete si to, kterak chcete –

buď pomůžeme člověku,

nebo v nás nikdy nerozkvete,

co rozkvést chce už od věků! –

I stál jsem ruce vzhůru do mlh,

jak bych je do nich zatnout chtěl,

i stál jsem jako ten, kdo slyšel,

vše slyšel a nic neslyšel –

i stál jsem jako ten, kdo hádá

na krásný den už bez hněvu –

i pad’ jsem jako ten, kdo padá

do sna, jenž nese úlevu.