[Požár Tater] (Zrada)

To rád bych věděl, proč by země

tu nechávala stále nás

a zrovna nás – tak zazněl zvolna

v divadle zkázy tvrdý hlas.

– Co dnes jsme zřeli, to přec svědčí,

nechcem-li jinak zváti to,

že nikdy nejsme z nebezpečí,

jímž vždy je nebe nabito!

– Je někde něco v nekonečnu,

co kdy chce kde chce zapálí?

Jsou hráči šachu, co nás hodí

do hraček, když si pohráli?

Kdo chce se sta let udržeti,

co dělat má? Má klidně sít,

mět ženu, vychovávat děti,

a na nic víc už nemyslit?

– Bůh, který je prý milosrdí,

dá věčný život odměnou,

když upřímně mu, cele dáme

svou duši hříchy zmatenou?

Tomu jsem nikdy věřit nemoh’

a nebudu snad jinačí.

I na víru je člověk lenoch,

na lásku dnes už nestačí!

– Co zovem’ láskou, není láska

a nikdy láskou nebude,

co štastným zovem’ srozuměním,

to vstříc nám asi nepůjde.

Jsou explose, v nichž prostě zničí

se spousta lidských památek,

svět potřebuje být zas ničí

a něčeho zas počátek.

– Je divný řád, v němž motáme se

jak noční můra v svítilně,

a krátce každý jinde hynem’

a ovšem trochu rozdílně –

ten křídla si jen trochu spálí,

ten zhyne v nouze soumraku,

jsme přes noc, čím jsme nebývali,

a vše je plno žebráků! –

Noc byla tu a bylo chladno,

a stromy jistě reptaly

na živlů podlost. Šumot bystřin

vzrůstal a bouřil do dáli.

A dole jistě cesta každá

byla teď v bahně ztracena,

vše byla loupež, hnusná vražda,

vše zpřerážená ramena.

– O kořenech sní jenom bloudi –

zelená klec zas předla dál

– na kořenech snad v politice

kořistník hodně vydělal,

jenom se trochu porozhlédni,

když duch tvůj pravdu hledá tich:

kde kořeny jsou ve dny všední,

kdy nejvíce snad třeba jich?

– V den sváteční z nich roste ovšem

snad kdekdo, kdo jen oči má,

však v pondělí už nikdo si jich

snad ani trochu nevšímá,

snad dvojí krev že v sobě máme

dnes teplou, zítra ledovou,

a k jedné tenkrát jen se známe,

když pouta pro nás ukovou?

– Viz jenom, národ rozdvojený

jak nemůže se probíti

k té moci, kterou žiješ jenom,

poněvadž nikdo necítí,

že ten, kdo zkusil moc, zas vždycky

se bojí, že ho okradou,

že svázat pláč nás nejdřív musí,

pak teprve svátek s parádou!

– Já na parády zřídka chodím

a věru po nich nemám hlad.

Spíš zajdu na mez se sousedem

si o všech čertech vykládat:

jak bída leze do stavení

a jak zas na ni vyzráti.

Jsme často právem rozčileni,

parády na nás neplatí.

– Kořeny? Též jsem věřil na ně,

dnes na to důraz nekladu.

Byl kdysi kořen čarodějný,

otvíral cestu k pokladu.

Kořeny? To je báje chytrá.

Dnes vydržely živlů smích,

však nevydržet mohou zítra!

A vyrůstáme ještě z nich? –

Jak v pustém houští smutno bylo,

to hudba jen by zachytla.

Nad neživými velikány

kdes vlasatice zasvitla.

Já těchto luceren se lekám,

neb vidím je, jak silnicí

kdes na porážku vezou někam

dobytek zmatkem bučící.

Zelená klec však nedala se,

jí žádný dojem neotřás’,

bzučela stále, jak by nad ní

nevládl prostor ani čas,

znělo to, že to motor vrčí,

znělo to jako dívčí pláč,

znělo to jako štěkot vlčí,

jak zloděje když honí spáč.

Znělo to, znělo jako z nížin,

kde někdo hyne v bažině,

znělo to hlavně otázkami,

však neznělo to nevinně,

znělo to též jak z vřavy denní

kus vytržené rozpravy,

kdy lidé křičí rozčileni

a jdou, kam jdou, jak bez hlavy.

– Jde někde ještě něco nebem,

kde prostá sídlí naděje?

Je svět, kde nic už z rozmaru se,

nic ze sprostoty neděje?

Stane se dobrák jednou ptákem,

jenž uzří okeánů půl,

psem bude, kdo byl darebákem,

a mezkem, kdo měl na vše hůl?

– Sny dětinské! Kde pravda sídlí,

to ve štolách jsme ztratili,

v nichž zlato, zlato jenom hledá

ten, kdo zná jenom násilí.

Na konec každý sám je pouze

v osudné chvíli rozhodné –

a proto člověk v marné touze

se nikdy s nikým neshodne?

– Však proč to k oné chvíli vlekou

všichni jak ďáblem posedlí?

Co chtějí zvednout ze stěžejí?

Ještě nic nikdy nezvedli!

Proč každý tolik líbit dá si?

Proč každý zase všechno chce?

Což nejdem všichni cestou spásy

a nejdřív ovšem do kopce?

– Ó národe! – kol vzdychlo trní –

– ó člověče! zněl nocí skřek

– kde je tvůj výtvor ze včerejška,

kam ztratil se ti nadčlověk?

– Přátelé, bratři! – znělo bubny

jak slavný proslov z radia...

– Přede vším – zazněl výkřik chlubný

– především jsem vám tady já!

I vyšla postať zpoza štítů

jak jednooký Polyfem.

A snad ji klidně porodila

po věku zase jednou zem.

Šla lehce, tvrdými sic kroky,

však jako kuna v stodolu –

šla do světa si pro úroky,

udeřit pěstí do stolů.

Tři jezdci pod ní zase jeli

a úškleb jen jim zhyzdil tvář,

když bratr s bratrem hádali se,

kdo špatný z nich byl hospodář.

Ta postať kopla do pohoří,

až jisker z něho vylét’ mrak,

já vykřik’ jenom: Tatry hoří!

a postať řekla: Dobře tak!

– Ted’ ukaž, sovo, vše co umíš!

Ven z klece lez a brlohu!

Ven, pravím, nebo kyjem, hlupče,

ti okovaným pomohu!

Chachá – jak hoří to a praská!

Svět nijak dosud nechladne!

My povíme ti, co je láska,

až duše z tebe vypadne!

– Tys na zahradě, zdá se, ležel

prapohodlně na břiše?

Teď bude asi víc ti teplo,

než v zimě bývá v kožiše!

Ohaři, ven! Co kde se schová,

ať zhyne v strasti plápolu!

Ať zví, že hrůza přišla znova

i poslední tvor na pólu! –

A vskutku! Pařez mokval krví,

my krví šli kams ku předu,

leč že nás krví cesta mátla,

my ztratili se k posledu.

Než vykřik’ jsem, druh zmizel náhle

kdes v zmole tmami pokryté.

Bylo to vše tak neobsáhlé,

vše čpělo zradou noci té.

Hle – vyplul měsíc nad horami,

však pod ním táh’ se černý dým –

ne, to mne smysly neklamaly,

já musel věřit očím svým.

Tu neštěstí se nové hnalo

jak smečka k mordu hotová.

Tu srdce ve mně usedalo,

ret zašept’ krátce: Pohroma!

Můj bože, slyším srnce mečet,

jejž mrazu kdys tu vyrvali!

– Pojď, hrdino! Ať tato výheň

až na prach dnes tě nespálí!

Než ještě to zde také chytí,

tou stezkou leťme spolu vpřed,

líp vždycky, vždycky může býti

a my to můžem’ uvidět!

Však co se to dnes ještě děje?

Tam plane moře plamenů –

leč ještě tuhle podívanou

jak z mysli své kdy zaženu?

Jsou všechny svahy obsazeny

ptáky, jež lidmi vlastně jsou –

nesesují se skalní stěny,

vydrží vše a unesou?

A stále noví letí, běží

a všichni křičí, šílejí:

Ó vrahové! Ó nestoudníci!

Ó katové a zloději! –

Či jsou to, jsou to netopýři,

jež bahna s lávou vyvrhla?

Jak skuhrá, motá se a víří

nad ohněm chasa potrhlá!

Tam visí v hrozných dolů hroznech

jak smrti háv a pomsty šat.

Teď jali vše se proklínati,

teď slyšíš všechny jen se smát...

– Hej, člověče – hřmí hvězda hlasem,

jenž hromem vráží do kruhu

– já po tobě kdys toužila jsem,

dnes nechci tě ni za sluhu! –

Netančí půlnoc kolo zmaru?

Plamenné moře stoupá výš.

Jdu k němu jako blínem zpitý,

jdu k němu blíž a níž a níž.

A náhle nebojím se pranic

ni nejzrádnější závrati.

To není jenom požár hranic

a vím, co nesmím skrývati!