POŽÁR.

Kde se nad kraj vlny země zvedly,

dumal prosekaný, starý les

chmurných smrků, borovic a jedlí.

Pod ním v dole usínala ves. –

Západ dávno pohaslý a zchladlý,

ani jiskra neplá z popela –

lesy, zelení jež kraji vládly,

beztvárná jsou hmota setmělá...

Náhle vzplálo nebes na východě

cos jak luny vzcházející zář,

v rybníku se obráželo vodě –

měsíce však nebyla to tvář.

Z oblaků jen rozžhavených plála

záře zlověstná a příšerná,

nad obzorem žhavým kovem tála,

lesy odstínila do černa.

Temná hmota lesa, probuzena

z nočních snění rudou záplavou,

ohněm v černé stíny rozlišena

chmurně pátrá žhoucí dálavou.

A jak požár oblak bledne, hasne,

příšerně jenž stromy prokmital,

les se znova v hmotu sráží, zasne –

sněním jeho táhne lidský žal...