POZDĚ K RÁNU.

Žluté mlhy, plné špíny,

nočních viol toužný hlas

v páté čtvrti zvolna zhas’.

Potlačil jsem v oku slzy –

na drštkovou bylo brzy,

srdce spráhlé jak škvarek

měl jsem tenkrát, smutný rek.

Příští manžel (otec dětí?),

měl jsem proč se zastyděti,

kulich sed’ mně do mozku,

rozum zdvihal rákosku.

Chromatická dívek škála

všemi mými nervy hrála,

spodničky a syfony

tančily tam kolony.

Domovnice kostrbatá

zamkla za mnou těžká vrata,

jed mi stříkal na nitro,

když mně dala „dobrýtro“.

Pak jsem usnul dobře věda,

tvář že má jak popel šedá

nehodí se pro zítřek

pohledový na lístek!