POZDĚ VEČER.

Dosti čtení, přemítání,

v oči padá tíž,

i ta lampa z nenadání

uhasíná již,

ode stropu stín se sklání

stále níž a níž.

Stíny rostou na potopu,

z koutů houstnou čtyr,

jak by křídla z nich od stropu

roztáh’ netopýr,

a myšlének zářných stopu

stíhal jejich vír.

A kol všecko zvolna splývá

v jednu šerou změť;

v dál se oko prázdnem dívá,

ptáš se: „Kde jsem teď?“

Voláš – šeř kol mlčenlivá

jest jen odpověď.

Tak to bude v hrobě asi.

Smrti krok, pak vzdych,

a juž spustí stinné vlasy

kolem skrání mých,

a pak stopí svoje řasy

v zhaslých zornicích.

Cos jen jako záblesk duhy

šlehne k duše dnu,

jak na vodě dálné kruhy,

paměť šťastných dnů

a pak noc a spánek tuhý,

ale – beze snů!