Pozdě.

Mé jaro zaniklo! Zlý byl to chvat,

a já tím prchlým jarem bloudím v snění

po háji junáckého rozechvění,

v němž rudé listí vidím spadávat.

Kde čas, když ráje uprostřed jsem stál

a čekal dne, v němž duše jas se vznítí,

by jako ptactvo z šelestného sítí

roj myšlenek z ní k nebi vylétal.

Ten prchl čas, už dávno odkvapil,

teď těsně spěchá za mnou jeseň ručí

a stále jednou otázkou mne mučí,

proč z číše blaha dřív jsem neupil?

A teď ztich’ její šum, už nelze pít,

ač divým žárem zmírá duše v žízni...

Kdo proudem zhrdal dřív, nechť zhyne v trýzni!

Tak bylo vždy, a věčně musí být! –