Pozdě!

Tak často umdleni a plni klamů, sporů

jak hvězda padáme s blankytu svého snění,

co zatím nad námi jak jitro na obzoru

stál anděl vykoupení.

Tak často poutníku, jenž mdlobou, žízní schvácen

o skálu klopýtá, ve tmavém, pustém hvozdě

se pramen objeví, červánků třísní zlacen,

však běda – jest juž pozdě!

A lásky bohatství, s nímž tak mnoho svět spoří,

ač duše planoucí a rty jsou mukou němy,

to stéká častokrát na hrob ve marném hoři

slznými krůpějemi.