Pozdní jaro.

V les jeseň vešla poznenáhla

a tiše, jako vidina;

a kudy flór své mlhy táhla –

tam každá haluz nevinná

a každá sněť si k srdci sáhla,

a píseň zněla jediná:

„Kdo může, ať si vzpomíná!“

Tu celý les se zabral v snění

a do zpomínek každý květ

a každý lkal, že v podjeseni

juž nezdá se tak krásný svět,

a život juž tak milý není,

jak na jaře, kdy v samém pění

k svým hnízdům táhli ptáci zpět!

A básník, jemuž z pustých strání

jich nářek vnikal do prsou,

ten cítil jenom v srdci zdání,

jak nevýslovně šťastni jsou,

kdož z jara svého nejvíc schrání

si květů, snů a sladkých přání

a upomínek v jeseň svou.